Jak jsem hledala a našla vnitřní klid

Co si vzpomínám – a moc mi to s tou minulostí už nejde, protože je mi dobře v přítomné chvíli – už od raného mládí jsem hledala vnitřní klid.
Možná jsem nevěděla, jak TO vlastně vypadá, ale když teď při stěhování nacházím své různé deníky, je to všude.

Neklid, chaos, obrovský nesouhlas s tím, co se děje, pocity zahlcení, křivdy a nespravedlnosti pročprávějá a touha po tom nechte mě už konečně být!

Znáte to taky? Je vám to povědomé?

Když se upřímně podívám do své ne příliš vzdálené minulosti, uvidím, že jsem léta čekala, až se můj život zklidní.
Dlouho jsem si myslela, že za můj neklid mohou ti venku. Lidé, situace, věci, vše, co se nachází mimo mou bytost. A můj dosah a moc.

Hleděla jsem do vln – často jsem byla přímo v nich – a lítala ve svých emocích a reakcích na situace venku s pocitem: tohle snad nikdy neskončí.

Chvílemi, když jsem byla sama, jsem pocítila náznak klidu, ten se ale okamžitě proměnil, když se proměnily podmínky tam venku.
Pořád jsem přemýšlela nad úskalími a náročností svého života.

Většinu času jsem trávila ve své hlavě úvahami nad tím,
– proč to musím mít tak těžké, proč zrovna já byla bita, proč jsem se rozvedla, nemohla vidět každý den vyrůstat své děti, musím mít tak divné rodiče, případně, proč mě tu nechali samotnou, proč jsem onemocněla a musím zažívat to a to…

A s neustálým přemýšlením přicházely ruku v ruce pocity, které se mi nelíbily. A já se jich chtěla zbavit a necítit je.
Dělala jsem všechno možné proto, aby to tak nebolelo.

Abych TO necítila. Abych se chovala, jak mi říkají.
Aby mě přece už konečně měli rádi….

Naši…
Muži a šílená touha po lásce…
Samota a odpuštění…
Těžká nemoc…
Děti jak na houpačce (střídavá péče)…
Já sama na houpačce stále…

Přemýšlení – blbý pocit – přemýšlení – blbý pocit – měli pravdu, jsem opravdu taková a maková – nezasloužím si…
Žít? Až tak silně jsem to vnímala.

Odpojení od sebe samotné a podvolení se životu druhých a silná víra v příběhy, kterým jsem o sobě, druhých lidech i životě samém vytvořila.

Když ženy přicházejí na transformativní rozhovory, slýchám podobné příběhy velmi často.

Nesmírný odpor, boj a protitlak proti tomu, co se v životě děje.
Pocity viny, že tomu nemohly zabránit.
Držení se zuby nehty vlastního přemýšlení a příběhu o tom, jaké si myslí, že mají být, jak má vypadat jejich práce či byznys a ony samy, že se musí polepšit, opravit a změnit.

Když mi ženy vyprávějí svůj příběh, je mi to tak blízké.
Cítím, jak se cítí. Spoustu z toho jsem sama prožila.
Vnímám veliké porozumění a soucit.
A také v tom slyším nádhernou naději a vidím ženu před sebou, jak úžasná je.

Toto je asi nejúžasnější na tom, co dělám. Pomáhám lidem uvidět, jak moc jsou skvělí a kolik toho můžou dokázat.
JAKO VY.

Stalo se v mém životě mnohé, než jsem TO postupem času a s mnoha uvědoměními uviděla.
Hledala jsem vnitřní klid a čekala, až se zklidní svět kolem.
Pak se zklidním i já. A všechno bude v pořádku.

Co když je tady ale možnost, že je to jinak?
Že život se se svými vlnami prostě stále děje.

A já nejsem zodpovědná za jejich intenzitu, výšku ani teplotu.
Ani VY NE.
Jak se v tom cítíte?

Dnes stále více a více miluji Život se všemi jeho vlnami.
Miluji i ty myšlenky a pocity, které chodí,… ale už vím, že nevypovídají nic o mně jako bytosti, člověku, o tom, kým doopravdy jsem.

Jestli to znamená, že všude kolem mě se rozprostírá klidná hladinka, sem tam šplouchne ryba a racek mě obveseluje svou legrační písní…
Tak ne. :)

Věci se dějí, sem tam výzva, některé trvají dokonce déle.
Vlny prostě chodí, ale já už nejdu přímo do jejich hřímání.
Protože jsou silnější. I když jsem jejich součástí.

Seznámením a zamilováním se do 3 principů a transformativních rozhovorů to jenom vše dosedlo a já na to jen s tichým úžasem dnes hledím.
Jak jednoduché to vlastně je.
Najít ten klid a stát se jeho součástí.

Co vlastně hledáme?

Vnímám trošku past, do které se sem tam sami chytáme –  že chceme stále tzv. hledat.
Sebe sama, svůj klid, chceme to vytvořit, vymyslet a najít.

Co když klid už tady je – a my ho přesto chceme stále vytvořit?

Naše pozornost je však obvykle u myšlení – tudíž si toho nestačíme, všimnou.

Jak si všimnout a co to vlastně znamená přestat hledat, jsou témata, o kterých si povídáme právě na transformativních koučovacích rozhovorech. 

Co jsem dělala, abych cítila v životě více klidu?
Nebo jsem si aspoň myslela, že ho budu více cítit?

Hlava v písku

Dlouho jsem upravovala své reakce.
Možná to znáte: raději neřeknete, co si myslíte, aby se druhá strana nenaštvala, nekřičela nebo aby nebylo dusno.
Tak se prostě umenšíte nebo ovládnete a potlačíte. Není vám v tom dobře, ale nechcete čeřit vodu.

Tak prostě strčíme hlavu do písku. A naučíme se konflikty a nepříjemné situace vytěsnit nebo regulovat.

Myslela jsem si, že přijde kýžený klid.
Ale ten neprocházel.

Opratě pevně v rukou

Bývala jsem opravdu hodná holka. Milá, přizpůsobivá, obětavá, rozdávající se.
A taky schopná, která všechno zvládla a udržela. Superžena, supermatka. Ještě před nemocí jsem byla tryskomyš.

Snažila jsem se, aby bylo všechno hotovo, v pořádku, nehybné a předvídatelné. Aby se nic nemohlo pokazit.

Myslela jsem, že když se budu usmívat a stabilizovat svět kolem, přijde vnitřní klid.
A divila se, že když už přišel, velmi rychle zase zmizel.

Čistá hlava

Mnoho teorií mluví o jasné mysli a hlavě bez myšlenek. Dlouho jsem se se snažila tohoto dosáhnout. Zmáknout své myšlenky, usměrňovat je.

Myslela jsem si, že pouze když budu mít prázdnou hlavu, pocítím konečně klid.
Zkoušela jsem meditovat nebo číst vzletné knihy. Na chvíli se to povedlo a já se cítila klidnější.

Ale když jsem se vrátila „do reality“ (tehdy jsem si ještě plně neuvědomovala, že ji tvoří stoprocentně mé myšlení), neklid a obavy se vrátily.

Až potom…

Klid po tím vším

Až po letech jsem si uvědomila něco, co jsem tam v hloubce cítila už dříve, ale nechtěla jsem to vidět nebo tomu nedávala pozornost.
Že existuje prostor, kde je klid trvalý a neměnný.
A vůbec nesouvisí s tím, co se (mi) děje.

Miluji tento prostor, kde můžu pro sebe – nebo se svými klienty – neustále objevovat další dimenze a podoby tohoto klidu.
Který je za vším. A zároveň ve všem, i v nás.

Je to prostor, kde je vše v pořádku.
I VY.

Je možné plout na vlnách života – i klidu, do kterých se vlnky vracejí, aby se zase na chvíli mohly dotknout břehu, pohrát si, něco si vyzkoušet, zažít a vrátit se do… oceánu klidu.

Pokud vás volá, zarezervujte si bezplatný hovor se mnou.
Nebo rovnou koučink. 

Bude mi ctí vzít Vás sem do tohoto prostoru.

S láskou,

Helenah 🌊