Rozhovor s Mudr. Helenou Máslovou (nejen) o ženské síle a ženském pekle

Pozice: Já chudinka, já oběť – je pro zdraví ta nejškodlivější.

S paní doktorkou jsme se setkaly v Rožnově pod Radhoštěm. Přišla milá, moudrá a přirozená žena.
Významná česká lékařka, která se věnuje převážně psychogynekologii a ženskému zdraví z pohledu psychosomatických souvislostí.

Mám radost, že ze společného setkání vznikl velmi výživný, hřejivý a inspirativní rozhovor.

Paní doktorko, co vás napadne, když se řekne vědomé uzdravování?

Pro mě to znamená, že si konkrétní člověk vezme zodpovědnost za své tělo a život a přestane spoléhat pouze na vnější faktory (dodanou terapii zdravotním systémem, léčitelem, terapeutem).

Dá pozornost zklidnění mysli a procesu regenerace a reparace, kterého jsme každý z nás do nějaké míry schopni. V onkologii se používá termín remise a existují i tzv. radikální remise (uzdravení nádorového onemocnění ve stadiu metastáz), byť se to podaří jen málo lidem.

Říkáte, že více než z poloviny máme své zdraví ve svých rukou.
A že existují národy, kde je více stoletých lidí. Proč tomu tak není u nás?
Do jaké míry máme svůj osud ve svých rukou a co můžeme ovlivnit?

Spíše než národy, bych řekla místa na zeměkouli. Mám moc ráda tento pohled na populaci – kolika lidem určité prostředí dovolí dožít se sta let. Je to tzv. centuriánský index (počet sto a víceletých lidí na sto tisíc obyvatel). Je více vypovídající a přesnější, než je sledování střední délky života.

Lidé, kteří se dožívají vysokého věku, nežijí izolovaně. Ale vždy žijí v místě, společenství, kde život obecně je více v souladu s potřebami těla.

Je to jako mraveniště – celé mraveniště má nějaký zdravotní stav, kondici. Ta kondice se skládá ze zdravotního stavu jednotlivých mravenců. Ne všichni jsou ve stejné kondici. Jsou tam velcí a silní, pak slabší. Když hledáme zdraví na individuální úrovni, je potřeba vzít v potaz zdraví na úrovni lokality.

Znáte to, když jdete na procházku do lesa, některý les je mimořádně příjemný a krásný. Jsou tam zdravé stromy, je tam zdravé patro keřů i bylin, les má velkou diverzitu. Slyšíte tam zpěv ptáků, je tam vlhkost apod.

Pak jdete do jiného lesa – a tam je někdy emoce mrtvá. Stromy na stojáka – bez duše. Mám pocit, že to je jenom hospodářský les. Je tam emoce toho, že les nežije, otrocká energie. Často chybí taky podrost mezi stromy – je tam jen jehličí a jinak je tam mrtvo.

Něco podobného funguje i v lidských společnostech. Přijdeme na nějaké místo a víme, že se tam cítíme dobře, ani to neumíme pojmenovat. Většinou se cítíme dobře tam, kde je kvalitní vzduch, dostatečné množství zeleně, slyšíme zvuky přírody, třeba potoka… Věřím tomu, že kdybychom my dvě bydlely v podobném prostředí a neměly další poškozující faktory, měly bychom šanci stát se stoletými stařenkami. :-)

Množství stoletých na sto tisíc obyvatel ukazuje, je-li místo prospěšné pro fungování těla. Často jsou to ostrovy. Já si to vysvětluji tak, že když je to místo v určité izolaci od zbytku civilizace, je tam méně aut, menší stres a neklid, menší množství emisí a život je tam klidnější.

Myslím si, že jsme v poslední době stvořili společnost a civilizaci inklinující k takové míře stresu, že všeobecně převládá nezdravé až toxické prostředí.

Miluju filmy Davida Atenborougha, kterému je přes devadesát let.
Ten popisuje svůj život jako období devastace přírody až na samou hranici masového vymírání druhů a zániku světa, tak jak ho známe. Dnešní toxicita má jinou podstatu než míval svět v 70., 80. letech.

Vyrostla jsem v místě, kde byla fabrika a ta valila kouř, který smrděl. Ale nebyl tak moc toxický, i když to vypadalo otřesně. Tehdy začala vznikat naše tolerance k tomu, že nedýcháme normální vzduch, nepijeme pramenitou vodu z lesa. Začali jsme tolerovat, že žijeme na betonu a jsme obklopeni jen krajinou změněnou člověkem.

Přestali jsme na to být citliví, přišlo nám to normální a v pořádku. Dokonce i lidé na svých pozemcích vydláždili dvě třetiny zámkovou dlažbou. Nejen, že jsme to tolerovali, ale ještě jsme to sami sobě začali dělat. Tahle ztráta citlivosti vede k tomu, že v dnešní době lidi přestali rozlišovat. Nepoznáme, když nežijeme zdravě.

Když za mnou do ordinace přijde někdo, kdo má zdravotní problémy, často slyším: „Ale já žiju zdravě. “ Většinou je to tak,
že dotyčný/dotyčná začali „řešit stravu“, omezili pracovní nasazení a začali se více hýbat. Ale až poté, co onemocněli. I ten popis, co si lidé představují pod pojmem žít zdravě, je někdy dost směšný.

To, co říkáte, je mi blízké. Bydlím v Ostravě naproti koksovny a cítím,
že tam už dlouho nemůžu být. Prostředí je určitě determinující.
Může ale právě člověk i v prostředí, kde není spokojený, ale přijímá:
teď to tak je – zůstat zdravý?

Pro imunitní systém je důležité subjektivní vyhodnocení podmínek. Nějaké vystavení karcinogenním látkám tu je. Ale určitě bude mít větší šanci člověk, který se zadaptuje, řekne si: „Nějak to zvládnu.“ A najde si na tom něco pěkného. To subjektivní vyhodnoceni – to je základní presumpce zdraví.

Tedy:

„Podmínky nejsou nejlepší, mám ale dost sil, abych to zvládla.“

Tato naše zpětná vazba se odráží v hormonálním, nervovém i imunitním systému. V momentu, kdy náš mozek vyhodnotí zpětné vazby z periferie ve smyslu – „Podmínky jsou příliš těžké a já nemám dost sil.“ – organismus se podle toho začne chovat.

Tělo nám někdy dává jemné signály, že opravdu takhle ne. A někdy až brutální. My místo toho, abychom to správně vyhodnotili a reagovali, tak naopak tyto signály vyhodnotíme jako nemoc.

V Londýně v metru se objevily plakáty, které instruují cestující, jak se mají chovat, když dostanou panickou ataku. Tolik lidí dostává záchvat úzkosti, že bylo potřeba vybavit stanice přesnými návody, jak se mají ostatní i ten člověk chovat, aby to zvládli.

Pak se člověk s panikou octne u doktora a přišijou mu diagnózu: panická úzkostná porucha. Dostane léky a je „nemocný“. Nikdo už si nepoloží otázku, jestli ten záchvat není úplně zoufalým voláním těla, že londýnské metro je toxické místo, kam bychom neměli chodit.

Organismus obecně těžce snáší pobyty v podzemí, ty jsou jen
pro vyvolené, kteří to dobře zvládají. Dále velká koncentrace lidí znamená nápor na imunitní systém, pak schopnost organismu vyhodnocovat tolik podnětů. A všichni tam mají mobily.

Lidé, kteří se zabývají elektromagnetickým zářením, se shodují,
že nejhorší to je v metru – nejenom v Londýně, ale i v Praze. Takže panická ataka není nemoc, ale normální reakce. Má člověka přesvědčit k tomu, aby do metra nevstoupil.

My jsme natolik vedeni falešnou představou o tom, co je zdravé, normální, prospěšné – že tyhle signály vůbec nečteme.

Kdyby nás někdo zcitlivěl… Představte si, že bychom měli všichni na těle přístroj. A ten by svítil zeleně, kdyby byly splněny podmínky kvality vzduchu, kvality elektromagnetické zátěže, bez toxických látek, příjemní lidé kolem. Snímal by tepovou frekvenci, měřil by nám hladiny beta endorfinů a serotoninu. A červeně by se rozsvítil, kdyby to nebylo v pořádku.

Červená na displeji = okamžitě se sbal a odejdi.

Dovedu si představit, že by nikdo z nás nechodit do práce, možná bychom ani nenastoupili do tramvaje nebo do auta. Jízda autem je smrtelně nebezpečná a vytváří emise. Nikdo by nemohl vystoupit na parkovišti. A jít si dát jídlo do McDonalda.
Dovedu si představit, že bychom všichni byli rozprchlí po lesích, ale čím bychom se tam živili?

Mluvila jste o kontrolce. Často slýchávám, že ženám se už rozsvěcuje. Když se nám nahromadí zátěže v životě, máme chronický stres a naše duše už volá po změně… Kde začít?

Zjednodušit život. My máme nastavený ekonomicky náročný životní styl. Často vídám ženy, které přišly do Prahy, nakoupily si předražené byty, tam žijí stresový život, který je vyčerpává. Ale zároveň vydělávají dost peněz. To číslo vypadá atraktivně, ale nejsou schopny nic ušetřit.

Často dříve onemocní, než stihnou otěhotnět a mít dítě. Protože jsme pobízeni, abychom byli konzumenty a utráceli. Marketingových nástrojů je hodně a je těžké tomu odolat. Žena vydělá často mnohem víc než její otec… Ale tady jde na večeři, do kina, koupí pár dárků…

Já si myslím, že když se chceme zbavit stresu, je třeba začít dělat obyčejné věci. Nebát se obyčejnosti, obyčejných kroků. Třeba se vzdáme některých návyků, které jsme dřív měli, a dříve nám připadaly normální. Naučit se recyklovat. Kupuji oblečení několik let v second handech a jsem fascinovaná, jak je to levné. Nebo si málokdy koupím nové knížky v knihkupectví. Všude je tolik odložených knížek! Lidi si myslí, že je to brak, já tam ale často tam najdu poklad.

Nebo jídlo. Je podzim, jí se jablka, loupou se ořechy nasbírané u cesty, peče se štrůdl.

Vrátit se tedy k přirozenosti, ke zdravému rozumu a pořád vyhodnocovat, co potřebujeme, co ne. :-)
Často se setkávám s tím, že hledáme odpovědi venku. Myslíme si, že to někdo ví líp. Je to strach ze zodpovědnosti, z rozhodnutí? Jak pěstovat tu citlivost, a zároveň kde hledat odpovědi a sílu?

Zachovat klid. Když se daří dobře, umíme být všichni vyzenovaní.
Když se přestane dařit a vlastními kroky se dostaneme do situace, která se začne zašmodrchávat, vznikne spletitý kauzální řetězec – začarovaný kruh příčin a následků. Ze kterého neumíme vyjít ven.

Je důležité zastavit se, zklidnit. Když se vám zacuchají nitě nebo vlasy, taky musíte začít pomaličku rozplétat jednu nitku po druhé. K tomu je potřeba úplný klid, Když za to člověk tahá, je to horší a horší. Celé se to utahuje.

Takže zaprvé klid:

Je to výzva, zkouška. Pohraju si se situací a pokusím se zjistit, co se děje. A uvidím, co to udělá. Buď to zvládnu, nebo ne.“

Je zajímavé, že lidé, kteří se dožívají vysokého věku, si neřekli: „Dožiju se sta let. “ To říká naše ego. Paradoxně tohle nastavení ega je spíše kontraproduktivní.

A co si řekli století lidé?

Neřekli si nic. Přišel u nich moment, kdy se potkali se smrtí a oni se s ní smířili a skamarádili. Ale neodporovali jí. Velká část těchto lidí se smrti nebojí. Nemají celoživotní projekt: „Jak bojovat se smrtí.“ Svým způsobem se na ni těší. Když mluvím s těmi babičkami a ony říkají:
„Já už bych klidně umřela. I když mě to tu baví.“

Ten spirituální přesah, že nemají křečovitou přilnavost k verzi jménem život. Vnímají, že je to tady a teď, cesta, která jednoho dne skončí. Indiáni to taky tak mají. Věří tomu, že poznají, až se bude blížit jejich smrt.

V knize Učení dona Juana Carlose Castanedy přilétají tři havrani. Učedník se ptá mistra: „Jak poznám, kdy umřu“? A dočká se odpovědi:
„Jednoduše, prostě budeš vědět, že odletíš s nimi. Nebudou odlétat tři, ale čtyři. Ten čtvrtý, budeš ty.“

Podle křesťanů se vracíme k otci, Bohu,… Víme, že je tady cesta – a ta jednou končí. Nikdo neví, kdy. A vlastně jim na to nezáleží. Prostě jednoho dne přiletí… Já nejsem ten, kdo to určuje, kdy přiletí. Někdo říká: „Já chci žít do sto padesáti.“ To nezáleží na nás.

Na nás záleží jen to, jak si vedeme tady a teď. Tady na té cestě.
Ty stoleté lidi život baví, mají tam hravost. Je to pro ně zábava.

Velké procento jich je na japonském ostrově Okinawa. Jsou tam tajfuny, není to místo příjemné k životu, ráj na zemi. Čas od času jim tajfun všechno zničí. A oni si ty domky společně zase znovu postaví. Žijí v soužití s tím živlem.

Hodně tam vnímám nelpění a místo boje – přijetí. I s těmi výzvami: Je to v pořádku tak, jak to je.
Paní doktorko, co pro vás znamená žít zdravě? Když jste mluvila o tom, že nevíme, co to je. Můžeme být zároveň silné a „ženské“? Co můžeme udělat jako ženy pro sebe a své zdraví?

Žít ve své síle a svobodně. A je úplně jedno, o jaký životní se jedná. Znám skromné ženy, které žijí v roubenkách, bez wifi, jakoby retro stylem – je to jejich volba, cítí se v tom svobodně a šťastně. Prostě je to baví.

Že je zima a musejí naštípat dříví, protože ve čtyři ráno vyhasla kamna a v kuchyni je jinovatka. Že jedou třicet kilometrů k zubaři. Je to součást jejich rozhodnutí. Stejně tak zdravá může být žena, která žije na Praze 1 konvenčním způsobem.

Potkala jsem inspirativní sedmdesátiletou ženu, která vypadala fantastiky, ale život neměla vůbec snadný, přežila smrt dospělého syna a jiné katastrofy. U ní si troufnu říct, že bude žít dlouho.

Nebo Meda Mládková – té je přes sto. To jsou ženy, které nežijí alternativně, neví nic o celostním pohledu na zdraví a jsou egocentrické. Ale umí prospívat sobě i světu kolem.

Žijí v souladu samy se sebou?

Ano. A mají to, o čem mluvím – mají svobodu. „Já si to budu dělat podle sebe, já vím nejlíp, co je pro mě dobré. Já si to takhle vybrala, tak mě v tom nechte.“

Je tohle ta síla rozhodnutí – že se neptám pořád ostatních, ale naučím se to poslechnout? I když s tím ostatní nesouhlasí, jdu do toho! Je i tohle zdraví?

Pokud přijmeme i negativní věci, které z toho vyplývají, tak ano.

„Je to zábava, je to hra? Jsem s tím v souladu, dává mi to smysl?“

Ale všichni někdy prohrajeme. Mohla bych vyprávět, co to znamená emoce prohry.
Ale zdraví lidé, když prohrají:

• Netrestají se.
• Odpustí si to.
• Jenom počkají, až to přejde.
• Jsou na sebe laskaví.
• Umí se pochovat.
• I když se politují, nezůstávají dlouho v pozici oběti. Není to nadlouho jejich oblíbená pozice. Snaží se z ní dostat zpátky.

Nedávno dávali v televizi film Kill Bill od Tarantina. (Quentin Tarantino, americký filmový režisér, pozn. autorky.)

Když se na ho dívám, říkám si, proč je tak slavný a vydělal tolik peněz… Ale on má v sobě emoci, která je průkopnická a ojedinělá. Je to příběh Hrabě Monte Christa v ženském provedení.

Hrabě Monte Christo je typický příběh oběti – zlo, spiknutí, jde do vězení, pak se mstí. Kill Bill ukazuje to, co se přihodilo mnoha ženám. Milenec ji střelí do hlavy, když je těhotná. Ale žena přežije a zjistí, že dítě je fuč. Rozhodne se, že se pomstí.

Ta cesta pomsty je stará archetypální cesta Starého zákona. Ale z pohledu medicíny je to vlastně jeden ze způsobů, i když eticky sporný, jak nezůstat v pozici oběti.
Ale aspoň ty ženy nezůstávají v pozici:
„Já chudinka, já oběť.“ – ta je totiž pro zdraví nejhorší.“

Je tedy útok lepší než pasivita?

V tom filmu se žena dostane do pozice bojovnice. Msta je promyšlená, ale už v tom nemá tu emoci. Jen se vykonává plán boje. Dobrý bojovník se už umí dostat do stavu klidu.

V Čechách je velmi obvyklé, že ženy se dostanou do pozice oběti skrze nejbližšího člověka, který jim má dodávat bezpečí. A to je muž, jejich partner. Chytnou ránu, od toho, kterému se neumí bránit. Není to cizí člověk, ale ten, kterému otevřely srdce. To je ta silná pohádka o Rusalce. Když ji zradí její vyvolený, kvůli kterému se obětovala, změní se v bludičku na blatech. A Čechy jsou plné bludiček.

Nebo onemocní?

Ano. Pro mě je to synonymum. „ Jsem zraněná, zrazená, ponížená, opuštěná, okradená….“ A některé ženy se identifikují s tou rolí do konce svého života.

Jak může být žena silná, a zároveň si udržet ženskost?

Pěstovat ne mužskou, ale ženskou sílu. Pod pojmem „být silná“ si často představujeme ovládat mužský způsob myšlení a jednání. To nám pak způsobuje zdravotní problémy. Je dobré si říct, co to ženská síla je. Protože naše předchůdkyně to věděly a neměly žádný problém v ní zůstat.

Svět se změnil.

Řekněme v 19. století se ženská síla zdiskreditovala. Ženy si stahovaly pas korzety, nemohly dýchat, nedědily, neměly přístup k vlastním penězům. Tehdy se začalo mluvil o „slabém pohlaví“. A vznikala obrovská závislost žen na mužích. Celý osud se odvíjel od toho, jestli muž dopřál ženě dobrý život, nebo ne.

V historii se opakují období, kdy se ženy dostávaly více do patriarchátu. Pak zas převládala nějaká forma matriarchátu. 19. století reaguje na předchozí období vládu Marie Terezie, která vlastně poprvé umožnila holčičkám naučit se číst a psát. V té době se ženám dařilo spíše dobře.

V současné době – i když proběhlo období feministické hnutí – jde pořád o svět, který se vybudoval ve 20. století. A je to svět mužský. Veškeré majetky a ekonomické zdroje patří mužům. Je velmi málo bohatých žen. A pokud jsou, jsou to spíše manželky nebo dcery boháčů.

Ale nechci se na to dívat jen perspektivou peněz.

Ženská síla je třeba schopnost uspořádat si život, abych mohla prožívat menstruaci tak, jak potřebuju. Když je mi špatně, třeba dva dny před ní, tak zůstanu doma.

Řeknu zaměstnavateli, že si potřebuji odpočinout, vzít volno?

Ano. Nebo je to i o tom, že žena zůstane věrná svým ženským identitám.

Dnes není obvyklým vzorec – jeden muž a děti – na celý život. Třeba námluvy jsou dnes náročné. Ženy na to reagují různě, často slýchám: „Nebylo s kým.“ Nebo naopak se dostanou do pozice: „Nikoho nepotřebuji“.

Nebo se vdají z nouze a přizpůsobí se manželskému životu, který je dost drtí. To jsou pak třeba padesátnice, často dost nemocné, které říkají: „Udržela jsem to manželství.“ Ale za cenu vlastní devastace.

Silné ženy dokáží přijmout, že to mají jinak. Nesrovnávají se s ostatními a zůstávají zdravé ony i jejich děti.

Můžete nám přiblížit to, čemu říkáte „ženské peklo“?

Moje přednáška vznikla tak, že jsem zkoumala, proč ženy prožívají nějakou míru utrpení a co to způsobuje. Tehdy se mi zdálo, že ženské utrpení je všudypřítomné,  a snažila jsem se najít společenský faktor, který to způsobuje. Došla jsem k závěru, že je to celý příběh 20. století.

Začalo to už za první světové války, kdy ženy přišly o muže a musely živit početnou rodinu. Musely nastoupit do fabriky a učily se žít bez mužů. Pokračovalo to za druhé světové války. Agresivita se dost často svezla na ženy. Pykaly, že měly milence nebo manžele Židy a po válce zase Němce.

Proč mužská agrese, která způsobí problém a rozvrátí svět válkou, se pak projektuje na ženy?

Hledala jsem paralelu v současném světě. Myslím, že tu stále je, ale je skrytá. Nazvěme to třeba „pasivní agresí bílých límečků“. Systém je stejně nemilosrdný, jen se to děje sofistikovaněji.
Ženy jsou zneužívány korporacemi, bankovním systémem, stejně dál funguje, že se někdo obohacuje na úkor někoho jiného.

Společným jmenovatelem je ženský hormon oxytocin. Vyplavuje se hlavně plodným ženám a čerstvým matkám, které mají malé děti.
Tím, že ženy se převedly do umělé neplodnosti pomocí antikoncepce a přestaly mít děti, přestaly jsme se my všichni ostatní pohybovat ve společnosti matek. A zmizel i oxytocin.

Když není ve společnosti oxytocin – je bezcitná, krutá, chybí empatie.

Se vzděláním to asi nesouvisí?

Ne. Zdraví a socioekonomický index koreloval dříve, nyní to už přestalo platit. Mezi stoletými lidmi jsou vzdělaní lidé i negramotní.

Jsem často konfrontovaná s utrpením žen s rakovinou prsu. Když si položím otázku, kdo je skutečně zodpovědný za ty tisíce žen s rakovinou prsu, musím si odpovědět, že to bude pravděpodobně nějaký průmysl vyrábějící hormonální dysruptory (látky zvenku, které ovlivňují a narušují činnost hormonů, pozn. autorky) – tedy chemicko – farmaceutické koncerny.

Dále někdo, kdo nastavuje celý ten systém. Kdo nacpe hormonální antikoncepci patnáctiletým holkám a nasype tuny pesticidů a fungicidů do půdy a na potraviny. Kdo ženám zvyšuje zátěž estrogenových receptorů těmito endokrinními dysruptory. Kdo to je? To není abstraktní entita, to jsou konkrétní lidé. A tito konkrétní lidé stejně způsobují ženské utrpení.

A není to o tom, že by někdo zmlátil ženu, a ta se zkrvavená potácela po ulici. Není to vidět. Ženy se odklidí na onkologická pracoviště, aby nebyly vidět. A všichni to považují za situaci, že ty ženy mají smůlu, nebo dokonce že si za to mohou samy. Tak to ale není.

Do toho se starají o rodinu a dělají spoustu normálních, běžných věcí.

Ano… Ztráta přítomnosti oxytocinu ve společnosti se dá vysledovat. V Praze jsem, zejména v 90. letech, skoro nepotkala matku s miminem. A taky se normální součástí životního stylu stalo užívání kokainu. A kokain prokazatelně snižuje oxytocin u mužů. Energie ve společnosti nutně musí směřovat k určité míře bezohlednosti.

Utrpení tu pořád je. Jen dostalo jiné nálepky.

Co tedy dělat, když chceme začít každá u sebe? Co můžeme udělat proto, aby se i do našeho života vrátily radost a zdraví? Ponechme teď stranou potravinářský a farmaceutický průmysl…
Můžu si tu sílu navrátit i sama?

Ano, je možné vzít si zpátky svou osobní moc. Posilovat intuici.
My dospělé ženy bychom ji měly mít skvělou. Ale nemáme.

Co když ale nevíme, kde ji hledat? Jsme naučeny být v hlavě. Nevíme, jak ji máme obnovit a naslouchat sobě. Co dělat?

Jde to trénovat. Třeba tím, že si sundáte hodinky. Přestanete se spoléhat na vnější ukazatele. Přestanete používat třeba budík. Pro mě to bylo nejprve to: „co když zaspím, na mě tam budou přece čekat pacienti, já nemůžu zaspat!“ Pak jsem přijala myšlenku – a trvalo to – že jsem schopná se v sedm. Od té doby jsem ani jednou nezaspala.

Když je žena po léčbě nebo po operaci bez menstruace a cítí, že tělo se snaží obnovit – jak si může pomoci? Je-li to možné ze somatických důvodů, samozřejmě.

Pokud jsou vajíčka zničená – lze to poznat z odběru  podle hormonu AMH – (antimülleriánský hormon, pozn. autorky) – tak se s tím smířit.
I takhle vypadá život ženy. Ale to neznamená, že jsem bez síly.
Když je žena v klimakteriu, může si uvědomit, že většinu života je bez menstruace. Když počítáte i dětství. Přestat si myslet, že menstruující žena je jediná zdravá žena.

A co osteoporóza? Víte, jak nás tím pořád straší… Dokonce jsem viděla: Po čtyřicítce si dávejte pozor…! Strachy. A v hlavě to někde je. Je i toto návrat ke své síle – nenechat si to namluvit?

Jasně. Osteoporóza je odvápňování kostí. Když není kosterní metabolismus v pořádku. Kosti, které se nehýbou, nemají velký metabolický obrat. Takže úplný základ je zatěžovat kostru. To je alfa omega – pohyb. Až pak jsou hormony.

A co žena, která je bez partnera nebo pracuje na počítači, jede na výkon – jak ta může kultivovat ženskost?

Jsou období v životě ženy, kdy to tak je. Taky jsem měla hyperaktivní období, kdy jsem si potřebovala něco dokázat. Taky jsem zkoušela mužské pozice, například jsem přimontovala lustr a připojila ho do elektriky –  a pak se tím chlubila.

Hledat rovnováhu mezi výkonem a plynutím?

Je to o ladění. Jako když člověk pořád ladí nástroj, který se čas od času rozladí. Vracet se do středu. Když se cítíte dobře, jste ve svém středu, není možné vás shodit.

Když se vychýlíte, jste v jinovém chaosu, nebo jangové tvrdosti. Přestanete zvládat racio, jste plačtivá, litujete se, jdete příliš do ženské oběti. Jste zranitelná. Taková žena se lehce stane obětí někoho jiného nebo onemocní.

Nebo je to naopak – jste jen v rozumu. To jsou ty drsné, co říkají:
„Zas mám krámy,… “ Mluví k sobě hrubě, jsou v mužské energii, protože si myslí, že jedině tak přežijí.

Ženy typu: „Nepotřebuju chlapa, všechno zvládnu…?“

Ano, přesně tak. To je taky zranitelná pozice. – jenže jinak. Totéž platí pro energii v hlavě a v těle. Když jsme v hlavě moc a v intuici jen maličko.

Na závěr: Co si můžeme my ženy vrátit do života pro pohodu a zdraví?

Intuici a pocit, že můj život je dobrý. „Žiju dobře.“

Ať se děje cokoli?

Ano, jde o ten pocit: „Baví mě to.“ Udržet si v srdci lásku. Nenechat si tam dát nenávist – hlavně k sobě samotné.

Děkuji Vám moc za milý a podnětný rozhovor.

 

P.S. Máte strach a pochybnosti? Cítíte nejistotu? Ráda byste se někomu svěřila a našla cestu, jak dál?
Objednejte se ke mně na konzultaci. Ráda vám s tím pomůžu.