Mámu i dítě si nosíme v sobě

Matku máš je jen jednu! 

S tím souhlasím. A taky už jsem tuto větu vyslovila…

Je to naše první velká žena. Porodí nás, kojí, opečovává, krmí, rozmazluje, vychovává, hladí, anebo taky někdy peskuje, kritizuje a tluče.

Ne vždy je vztah s maminkou značka ideál. Často je to jeden z nejkrásnějších a nejbolestnějších vztahů zároveň. Ale jak to bývá, nic není jen černé, nebo bílé.

Přese všechno nám umožnila se narodit. Díky ní jsme tady. Dala nám – spolu s otcem – vše, co tehdy chtěla, mohla a uměla. Řekla nám a udělala pro nás to, co považovala za podstatné. Bylo to její rozhodnutí. 

A my jí za to můžeme poděkovat. Poděkujme, ale nesnažme se vše oplatit a vždy zavděčit. Není to možné.

Já už maminku nemám. Netušila jsem, že z tohoto světa odejde už ve svých šestapadesáti letech. Náš vztah byl… náročný. Moc jsem se jí bála. Až do dospělosti.

Nikdy jsem nevěřila, že toto vyřknu, ale byla dobrá matka. Přes všechnu bolest mě mnohé naučila. Vedla mě ke knihám, hudbě, literatuře. Dělala vše, jak to tehdy nejlépe dovedla.

I díky ní, jsem dnes taková, jaká jsem.

Svým dvěma dětem se snažím být tou nejlepší maminkou. Všechny se snažíme. A jak často máme pocit, že nejsme dobré matky! 

Dnes už vím, jak je důležité říkat dětem, jak jsou báječné. Mně to máma neříkala.

Dnes už vím, jak je důležité nechat je vyslovit jejich slova a prožít emoce. Já jsem to nemohla.

Dnes už vím, jak je důležité jim říkat: I přesto, že jsi udělal/a to a to, tě mám ráda. Já to nikdy neslyšela.

Přesto: maminku dál nosím v sobě. Kus jí je ve mně. A kus té vaší ve vás.

Nelíbí se vám ta představa…? Taky jsem se dlouho bránila.

Řešením je usmíření, vnitřní. Přijetí a odpuštění. To abychom mohli zůstat zdraví.

Být maminkou je sice skutečně náročné, ale nikdy bych neměnila.

Ale jsou ženy, které matkou být nemohou, nebo nechtějí.

Třeba ale existuje cesta…

Co takhle být maminkou cizímu dítěti nebo jiným dětem v rodině či okolí? Přece maminkou můžeme být v podstatě komukoli. Naše Země je také Matkou. Nás všech.

Jde o mateřský princip. O náruč a vlídné slovo, které poskytneme, když je třeba.

A nemusíme být biologickou matkou.

Ale hlavně: maminkou můžeme být sami sobě!

Každý z nás máme v sobě schované malé dítě. Například já tam mám malou Helenku, na kterou ta velká Helena zapomínala a sem tam dovede zapomenout ještě dnes. Protože už se přece nemůže chovat jako dítě, je dáávno dospělá.

Ty jsi jak malá! Nebuď jak malá! Znáte to?

Kéž bych byla! Zase ta malá holčička, která dělá, co cítí, říká, co si myslí, nebojí se projevit a dupnout si.

Nebyla jsem taková, protože jsem nemohla, ale dneska můžu! A vy také. 

Proč si myslíme, že musíme být tak dospělí, seriózní, vážní a zodpovědní…?? Že musíme jen plnit pokyny, nosit masky a hrát role?

Nemusíme. Jen to zkusit.

Chcete se aspoň zlehounka naladit na své malé vnitřní dítě ve vás, na vás samotné?

Tak čtěte dál:-).

Když moje dcera nemůže usnout, má strach nebo ji něco trápí, poradím jí cvičení, kterému říkáme ukládání malé Aničky.

Budu k vám teď mluvit, jako bych byla vaše maminka:-).

(Zachovám ženský rod a holčičku, muži si samozřejmě dosadí podle sebe.)

Představ si uvnitř své hrudi malý útulný pokojíček, který je vybavený přesně podle toho, jak se ti to líbí. Vyber si nábytek, koberec, záclony a hračky. U stěny je krásná postýlka. Na té sedí holčička. Jak chceš, aby vypadala? Je veselá, nebo smutná? Ulož ji do postýlky, řekni jí, jak ji máš ráda a uklidni ji, že je všechno v pořádku. Pohlaď ji a dej jí pusu na dobrou noc. Pak zhasni a odejdi. Holčička spokojeně oddychuje.
A teplý pocit uvnitř hrudi zůstává…

Věřím, že vám vizualizace udělala radost. Můžete ji zkusit znovu. Třeba dnes večer.

Postaráte se tak o mámu i dítě. Najednou.

Nezapomínejme na něj. Sedí totiž na posteli a čeká, až si ho všimnete…