Stalo se mi všechno aneb Proč já se mám měnit?!

To je nespravedlivé! 

Jakto, že někdo má rodiče, partnera, děti, práci, peníze, a ještě k tomu je zdravý?!

A někdo jiný má partnera (skřípe to) děti (nezvládá to) rodiče (už vůbec ne) práci (nebaví ho). A ještě ke všemu je zdravý!

A další má skvělou rodinu, výbornou práci… a tamta je mladá, úspěšná, hezká, a jako bonus je zdravá.

A já?! Ach jo!

Známe to asi všichni. I vy?

people-2592030_1920

Máme pocit, že jsou lidé, kteří celý život skoro nic neřeší.

A někdo jde, slušně řečeno, z problému do problému.

Co je ale problém? 

Jsou to obtížné životní situace, rodinná nedorozumění, nesplněná přání, životní změny, rozčarování, nemoc?

Zkusme se na věc podívat z jiného úhlu.

Proč je někdo jiný na tom lépe než my? Daří se mu a nám ne.

Jak říkají moje děti: to není fér! 

Zastavte se!

Znáte všechny souvislosti života toho člověka? Proč mu závidíte? Vidíte za roh?

Lidé chodí po ulici a vypadají tak… normálně. Říkala jsem si často.

Úplné rodiny jdou spolu na nákup, páry za ruku i sami lidé jen tak. Vypadají… v pohodě.

Dnes už vím, že nejsou. Nebo jinak: málokdo je. Ne každý je schopen ventilovat své starosti a problémy před ostatními.

Většina z nás má v hlavě bubáky a šrotuje nám to tam od rána do večera. Nosíme si s sebou po celý den změť myšlenek, jejichž společným jmenovatelem je: ještě musím, to jsem neměl, to nemusel, co tomu řekne, proboha, to už je tolik hodin?!

Třeba si říkáte: na každého jednou dojde. Jsou ale lidé, kterým se celý život neděje nic. A na ně třeba nedojde. Proč?

Možná mají jasno. V hlavě i v srdci. Jsou v souladu sami se sebou. Jejich propojení je v pořádku.

Proč jsem tedy já měla matku, manžela, práci, zdraví a ve velmi krátké době o to všechno přišla? Kde je nějaká spravedlnost? 

Neříkám, že to bylo lehké. Vůbec ne, bylo to drsné.

Někdy přijdou v životě problémy – říkejme jim životní lekce – a my v tu chvíli nevíme, co se děje, co nám přišly říct.

Málokdo je takový frajer, že si v těch nejtěžších chvílích řekne: Určitě je to dar. Díky tomu se stanu lepším člověkem!

Ponořeni do situace to nevidíme. V tu chvíli můžeme jen vydržet, přijmout a dýchat.

Někdy si přejeme, aby všechno bylo jako dřív. 

Proč není? Proč už nemůže být?

Ale já chci, aby všechno bylo jako dřív! 

Ano, já vám rozumím. Taky mě to ještě někdy popadne. Ale nejde to. A je to dobře!

Celý náš život je vývoj, proces, cesta. Říkejme tomu jakkoli.

Nic není jako dřív…

Nic se neopakuje. Ale to přece není špatně.

Já už nejsem taková, jako jsem byla před několika málo lety. A dnes jsem za to ráda. A jsem přesvědčena o tom, že i vy jste trochu jiný člověk.

Ale nebudeme se za to dnes lynčovat a říkat: proboha, co jsem to byl/a před pěti lety za člověka? Nebo: Jak jsem se to choval/a, když mi bylo patnáct?

Všichni procházíme vývojem. Dnes jsme nějací, zítra jiní.

Dobrá zpráva je, že dnes máme sami sebe ve svých rukou.

Všechno, co se nám stane, má svůj důvod. 

Mělo to tak být. Není to jen kec, je to tak.

Situace by se nám neděly, kdyby Život nebyl přesvědčen o tom, že to zvládneme. 

Je tomu tak ve všech oblastech života. Naše zdraví není výjimkou.

Když jsem prošla léčbou, myslela jsem si, že po nemoci bude všechno jako dřív.

Jak jsem se spletla!

Není to jako dřív a ani nemůže být. 

Chceme-li být zdraví, musí přijít v životě ZMĚNA. V nás.

Chceme být zdraví a žít jako dosud. To nejde.

Proč nechceme změnu? Protože přináší nejistotu. Nevíme, jak to dopadne. Co kdyby?

Co ale opravdu víme o zítřku? Budeme ještě vůbec tady…?

Před tím, než onemocníme, přicházejí malé nebo větší náhody. Varovné signály.

Protože nemoc je učitelka. Někdy se podobá těm, které jsme (někteří) zažili, jindy je docela milá a empatická. Aspoň na chvíli.

Všechny bolestné životní zkušenosti nás učí. Kdyby se mi všechny ty věci nestaly, pravděpodobně byste teď nečetli můj článek. Asi by totiž žádný nebyl.

Dnes jsem za problémy Životu vděčná.

Položte si prosím teď a tady se mnou otázku:

Opravdu chcete být zdraví? Chcete? Co všechno v životě vlastně chcete?

Existuje něco víc než chtění. Je to TOUHA. 

Řekněte si: Chci být zdravý/á. Toužím být zdravý/á. Cítíte rozdíl? A v čem vlastně tkví?

Rozdíl je v emoci. Přeji si, chci: směřuji k celku. Možná je tam někde někdo, kdo mi mé přání vyplní.

Oproti tomu stojí toužím. A to směřuje dovnitř, k sobě, k vám.

A možná je něco ještě víc. Nad vším tím chtěním a toužením.

Jsem zdravý/á. Tvrzení tady a teď. Hotovo, dvacet.

Změna musela přijít. Shodneme se? Někdo odešel, někdo přišel. Ale jsme tady. Vy i já. Můžeme žít, dýchat, smát se. A občas nám je prostě blbě…

To, co se stalo, už nezměníme. Jedinou šancí na změnu je přijmout to, co je teď.

Být s tím srozuměn.

Proč se to všechno stalo právě vám? 

Odpověď už znáte: Je to příležitost. Vyzrát, objevit sebe, změnit se. Být jiný, vědomější. 

 

DSC_5062u

A to stojí za to.

Přeji nám všem krásné zrání.

Helena Hrachová
„Jsem Světlem na cestě vědomého uzdravování. Díky svým zkušenostem s těžkou nemocí dnes inspiruji ostatní a pomáhám jim vrátit do jejich životů radost, aby začali znovu Zářit.” Zajímá vás, kdo je Helena?>>
  • Objevte kouzlo rituálů a s nimi vaši moc zamilovat se znovu do života.
  • Získejte konkrétní tipy, jak začít pracovat na sobě a svém zdraví.
To chci!
Komentáře