Rozum, nebo cit?

Také v sobě často řešíte tyto věty, které slýcháte od okolí?

Ty to moc prožíváš!
Nebo: Moc přemýšlíš!
Nebo: To musíš s citem!

TAK CO TEDY? JAK TO MÁ VLASTNĚ BÝT?

Tělo, nebo duše? Hmota, nebo energie? Často svádíme boj mezi hlavou a srdcem. Pořád stejný souboj, celý život.

Co v našich životech vlastně převažuje: když myslíme, nebo cítíme?

Otázky do pranice, že ano?

Vyzkoušejte si malé CVIČENÍ:

Kam ukazujete, když říkáte JÁ? Je to na hlavu, nebo do krajiny srdeční?

Pokud jste ukázali na svou hlavu, budete spíše racionální typ, logický, který má rád vše promyšleno.

Pokud vaše ruka zamířila k hrudi, budete spíše typ emotivní, citovější, možná spontánnější. Dáváte snadno najevo, co cítíte?

Ale nebojte, rozhodně nejde o život, ani jeden typ není lepší nebo horší. :-)

Můžete ale zkoumat, co je pro vás přínosné a obohacující.

Co na srdci, to na jazyku? Někdy to tak bývá…

Správně myslíme jen srdcem. Proč ne?

V životě jsou chvíle, kdy prostě víte. Cítíte to. VÍTE a CÍTÍTE to zároveň. Srdce a mozek jsou na jedné lodi. Nelze je oddělit.

Také jste to někdy zažili?

Srdce je mozek a mozek je srdce. Vše je propojeno.

Kupříkladu učitel či učitelka. Mohou mít vědomosti, znalosti, školy a tituly.

Je ale třeba, aby se naladili na své studenty a předali jim něco víc, ze sebe. Aby použili empatii, brali žáky jako sobě rovné LIDI a učili je s láskou. Jinak to nikdy nebude ono.

Stejně jako kuchařka může smíchat připravené ingredience, ale pokud nemiluje, co dělá, a neváží si těch, pro které pokrm připravuje, bude to vždy jen jídlo.

Možná vás napadají další podobné příklady.

Zkuste se podívat jinak na myšlení, přemýšlení, vymýšlení, rozum, prostě NA HLAVU.

Jak to celé souvisí s myšlením?

Nějak jsme si zvykli… přemýšlet. Moc přemýšlet. Usilovně. Pořád nám to jede v hlavě, děláme si starosti. A bereme si tím energii a čas.

(Všimněte si, my si ty STAROSTI vlastně často DĚLÁME SAMI.)

Někdy se taky moc snažíme. Pochopit, rozumět, analyzovat. A přemíra analýzy nás paralyzuje. Nevíme si rady a nemůžeme se rozhodnout.

Není možné všechno očekávat, rozklíčovat, vyhodnotit a připravit do posledního detailu.

Život se někdy prostě DĚJE SÁM.

Navykneme si myslet určitým způsobem, řekněme VE SMYČCE. Pořád dokola jedeme totéž, uzavřeni v krabici svých vlastních – a často stále stejných – myšlenek.

Co když příliš přemýšlíme? Jsme pak VĚDOMÍ?

Já se domnívám, že ne. Smyčka nám nedovolí dostat se z krabice. Až se pak musí něco stát…

Teď jsou na řadě emoce a UZDRAVOVÁNÍ. Nebo možná spíše NE-UZDRAVOVÁNÍ.

Stejné, opakované myšlenky vytvářejí stejné emoce.

Příklad: Jdu kolem výkladní skříně a jako správná žena se do ní podívám:

Myšlenka: Proboha, já mám ale břicho! Objeví se emoce:

Stud (Ach jo, jiní vypadají líp!) Hněv (Co jsem to včera zase snědla?!) Strach (Co když mě nebude nikdo chtít…?)

A podobně. Známe své lidi.

Shrnutí: máme tedy stejné myšlenky – stejné emoce – stejné reakce těla.

Tělu se nelíbí, co o něm říkáme a jak o něm smýšlíme. Říká si: Ok, chce břicho, má ho holka mít! (Ono totiž tělo s námi neustále komunikuje. Zkuste mu naslouchat.)

A jsme v krabici!

Stejné myšlenky, emoce, reakce těla. Stejné nemoci? Stejný osud? A my se neuzdravujeme…

MÁME ŠANCI TO ZMĚNIT?

Já věřím, že ano.

Můžete se pokusit více uvolnit do života, naladit se na sebe. A třeba zjistíte, že to VÍTE hluboko uvnitř vás. Že prostě nemusíte všemu šéfovat a zcela mít pod palcem, co se kolem děje, ale můžete zkoušet přijímat to, co je teď. A teď…

Dovolujte si více CÍTIT. Naději, inspiraci, radost, uznání a vděk. Laskavost a soucit. Jsou léčivé.

Zkuste dnes dát alespoň v jedné situaci na svůj POCIT. Cíleně. Vědomě. Odstřihněte hlavu.

Položte si otázku: Jak to právě teď cítím? A naslouchejte. Věřím, že odpověď dříve či později dorazí.

Myšlenka a emoce – silná dvojice, která tvoří naši realitu.

I tady platí: všeho s mírou. Důležitá je ROVNOVÁHA.

Řečeno slovy dalajlámy: Náš vlastní mozek a srdce jsou naším chrámem.

Naslouchejte oběma a starejte se o ten chrám. Ale nenechejte ani jednoho z nich, aby ovládal váš život.