Rozhovor s Mudr. Janem Šulou (nejen) o vědomém uzdravování

Občas dělám spontánní rozhodnutí. Prostě rychlá. Přijde nápad a než stačí projít mozkovou kontrolou, jdu ho realizovat. Protože už vím, že za pár chvil můžou dorazit pochybnosti a racionální důvody, proč to či ono raději nedělat. A taky vím, že ten nápad je… prostě dobrý.

Podobně to bylo i s rozhovorem s Mudr. Janem Šulou.

Než stihl mozek předložit tisíc verzí, proč to není dobrý nápad, už jsem psala panu doktorovi email, ve kterém jsem ho požádala o rozhovor.

K mé velké radosti souhlasil. Moc si toho vážím.

Diskutovali jsme o různých tématech. Namátkou:

Jak je to s emocemi a nemocemi?

Jakou roli hraje v uzdravovacím procesu myšlení?

Jak souvisí radost se zdravím?

A o mnoha dalších.

Přeji vám pěkné počtení!

Pane doktore, co si představíte, když se řekne vědomé uzdravování?

Vědomé uzdravování podle mě znamená, že člověk si musí ve svém vědomí vytvořit situaci na základě znalosti principů funkce myšlenky.

Myšlenka vytvoří emoci, emoce vytvoří syntézu regulačních neuropeptidů a ty indukují syntézu proteinů, které změní DNA špatných buněk na DNA dobrých buněk.

Dále aktivuje imunitní a lymfatický systém tak, aby všechno mohlo pracovat v harmonii a nebránily tomu rozum, strach, úzkost a nejistota.

To znamená, že člověk musí opustit všechno staré a vytvořit si model nového. A ten model si vytvářím ve svém vědomí na základě buď znalostí neurověd, nebo znalostí svého přesvědčení.

Často stačí můj pocit nezměrného a stoprocentně vědomého přesvědčení, že se uzdravuji. Jsem v procesu uzdravování v přítomném čase, ale není tam jen přání. Je tam TOUHA, která v sobě zahrnuje nezbytně nutné emoce uzdravení.

Pokud nemám ty emoce, tak se nemohu uzdravit, protože tomu nevěřím.

Emoce tedy následují myšlenku… Souvisejí vždy emoce s nemocemi?

Samozřejmě. Bez emocí nemůže vzniknout nemoc, kromě vnějších traumatických událostí. Když je válka, někde bouchne bomba nebo na vás spadne strom, to je pochopitelné. Ale chronické nemoci – např. hodgkin, (Hodgkinův lymfom, pozn. autorky), roztroušená skleróza, revmatické artritidy…

Tyto nemoci vznikají na základě protahované stresové emoce, která vyrábí stresové hormony. To je podle mě hlavní důvod těchto nemocí a s tím pak souvisejí další životní události. To může být například trauma, které je vyvolané vaší nepozorností a nejistotou. A pak si třeba zlomíte nohu. A takhle se to prohlubuje.

Úrazy, které nejsou náhoda?

Ano. Ale to, že vkročím do ulice a tam jede auto, které mě nevidí, to už je otázka vyšší moci. Nebo jak to nazveme.

Ale náhoda to asi není?

Ne, není. Nic není náhoda, přesně tak, jak říkal Einstein: „Bůh nehází kostky.“ A jestliže Einstein spočítal, že vesmír je absolutně organizovaný, a náš život je součástí vesmíru, musí být tedy taky absolutně organizovaný.

Einstein také spočítal, že každý má varianty výběru, takže vlastně náš život se ubírá v určité sumě variant výběru. A podle toho, jestli si vybereme to, nebo ono, tak se uzdravíme, nebo zemřeme.

Myslíte si, že zdraví je o rozhodnutí?

Naprosto. Ano.

Někdy věci běží jinak, než jsme chtěli, a my cítíme smutek. Můžeme i přes náročné věci, které se nám v životě staly a dějí – např. nemoc, rozvod, rodinné problémy – zůstat zdraví?

Míra postižení smutkem nesmí být větší, než je tělo schopno kompenzovat.

Takže radost ze života?

Jasně, že život není černobílý. I mně se prolíná radost se smutkem. Ale mělo by to být v nějaké v amplitudě. Jestliže nabude vrcholu ten smutek a sebe destrukce nad radostí, pak to má pochopitelně následky. Když chvíli prší, chvíli svítí sluníčko, tak je to dobré, když bude pořád pršet, budou povodně. Povodeň je dysbalance v přírodě. Stejná je dysbalance v organismu. A dysbalance se řeší obvykle nějakou destruktivní metodou.

Když člověk nastoupí určitou cestou, která není řekněme mainstreamová, jak může fungovat v každodenním životě? Co s okolím, se vztahy?

Přijdou vám noví lidi, nové vztahy, nové situace. Na úrovni frekvence, kterou máte v sobě. Důležité je projít přechodným obdobím, což je období samoty, kde se musíte srovnat. Pokud je váš duchovní život dostatečně bohatý, pak vám nevadí být nějaký čas sám. Ti lidi přijdou.

Když budeme všichni hipíci a vy najednou řeknete: mě už baví klasická hudba a začnete nás všechny tahat na koncerty klasické hudby, tak to nepůjde. Prostě si s některými lidmi už nebudete rozumět.

Cituji Vaše slova: „Pro zdraví je nejdůležitější být sám sebou a rozhodovat o sobě.“ Co znamená rozhodovat o sobě?

Přijímat pouze rozhodnutí, která jsou v souladu s mým nitrem. To znamená, když vám někdo řekne: vy máte tu a tu nemoc a vy se zeptáte: z čeho tak usuzujete? On řekne: tady z těch výsledků. Vy mu řeknete: děkuju. A sama si v sobě procítíte, jestli máte nemoc nebo nemáte. To je rozhodování o sobě.

Proč chcete, aby za vás rozhodl někdo jiný? Já vím, že kultura a společnost to tak má.

V tomto kontextu máte podvědomou vazbu, že informace z té nemocnice je správná. Co když byla špatná? Literatura uvádí, že až 30% výsledků zobrazovacích metod je nesprávných, opačných, prostě chybných!

(Pro zájemce uvádím článek týkající se skandálu s mamogramem z Velké Británie. Odkaz je zde: https://www.theguardian.com/healthcare-network/2018/may/04/breast-cancer-screening-scandal-review-mammograms)

Musíte ve svém nitru zvážit, jestli to je, nebo není pravdivé, a proč vám to ten člověk říká. To je rozhodování o sobě. Proč se k vám ta informace dostala, ale hlavně: co máte změnit a co máte udělat, abyste se s tou informací vyrovnala.
A ne se jí poddat.

Rozhodovat o sobě je věřit svému nitru, svému srdci, svému přesvědčení. A podle toho se domluvit sám se sebou.

Zodpovědnost za sebe máme jenom my. Když pohlédnete do sebe, musíte zhodnotit, jestli ta situace je ve vibraci s vaším nitrem, nebo není. Jestli tam je strach, tak je v té vibraci. Ale pořád to není reálné.

Čili vám vibruje strach, ale nevibruje tělo. Poznáte, kdy vám vibruje strach, kdy tělo, a kdy úzkost?

Jen někdy…

No právě. Proto mluvím o tom, že na prvním místě stojí: poznat sám sebe.

Jak?

Pomocí různých meditačních technik. Najít si cestu přes terapeuty a léčitele a poslouchat, co vám říkají. Tady nefunguje, že vás někdo učí, duše to dávno ví. Vy si musíte dovolit se jenom uvolnit, nic jiného. Proto mluvím o hypnóze, protože když se člověk zhypnotizuje, tak se uvolní.

Hypnotizér mu může říkat: už nemáš strach. A on nemá, protože v hypnóze tomu nebrání ego. Ale jakmile do toho začne zase mluvit, pak tam jedou dva programy: starý strach a ten nový, že už strach nemám. Jde pak o to, co převáží.

Proto se meditace a duševní techniky musejí dělat minimálně 3 měsíce, než můzeme čekat kýžený efekt.

Může se člověk uzdravit pouze tehdy, když převezme zodpovědnost za svůj život?

Naprosto. A opustí všechny minulé programy. Babička mi říkala, že vajíčka se rodí, když je tráva zelená… Tohle všechno musíte opustit a hlavne sobě odpustit.

Dokáže to člověk sám?

Někdy ano. Ale spíš potřebuje konfrontaci s nějakým řekněme průvodcem. Proto kmenové národy mají svého vůdce, který jim radí a vede je. Tady žádného kmenového vůdce nemáte. Tady máte plno koučů, výživových poradců a několik manipulativních sekt, které se vám snaží vytvořit to, o čem se tu bavíme. Nicméně málo jich to dělá doopravdy pro povznesení klienta.

Podle mě je důležité dát si na tyto manipulativní sekty pozor. Protože vy hledáte a uchvátí vás to. Je to o energii. Hledáte a někdo se naveze na vaši energii, přitáhnete si ho, a on řekne: já vám to vyřeším. Vy to toužíte řešit a navezete se do jiného problému. Takže z jednoho jdete do druhého.

Což v tu chvíli nevíte. Proto já stále apeluju na to být všímavý, co vám kdo říká. Jakmile vám někdo říká: o tom nesmíš mluvit, to nesmíš šířit, už je na tom něco divného.

Pravé systémy jsou vždycky otevřené. Šíří se totiž proto, aby lidem bylo dobře. Když chci někoho manipulovat, zakazuju mu, aby o tom někde mluvil. Já jim říkám sekty, i když třeba nejsou. Jde o různá uskupení, kdy je tam jeden takzvaně chytrý a má dar vhledu. Tím vhledem vám řekne: ale ještě tam máte tečku na plicích. Trefí se a v tu ránu vás má.

Čili přehodíte svoji zodpovědnost na něho?

Ano. On vás takto vede. A vy pak děláte, co vám říká. A to se děje teď v Česku hodně. Mám mnoho pacientu dost poškozených takovými těmi tajnými týdenními pobyty atd. Kdy jim tam někdo vykládá svět podle sebe a autorizuje si, že jeho pravda je ta správná… A když tomu věříte na 100%, je to pro vaši duši poprava. Protože každý z nás má jen jedinou pravdu, a to tu svoji.

Ale nesmí ji nutit nikomu jiném. Pak je to sektářství, politika a NENÍ to o osvobození!!

Řekl jste: „Buňky reagují na myšlenky a pocity.“

Ano, je to zcela tak.

Myšlenkou tedy vše začíná. A síla mysli je efektivnější než léky, je to tak?

Naprosto. Největší chemická továrna na léky je náš mozek. Nebo náš organismus. Teď jde o to, kdo ho řídí. Jestliže ho řídí strach, úzkost a deprese, tak vyrábí léky, které dělají strach, úzkost a deprese. Chemikálie. Jestliže ho řídí veselá mysl, tak vytváří ty pozitivní látky. Pozitivní uzdravují, ty druhé jsou jedy.

Když člověk nechce brát antidepresiva, a přesto se necítí dobře, má např. psychické výkyvy. Může si pomoct?

Může si vždycky pomoci. Jde o rozhodnutí: Já se uzdravuji. A v ten moment máte v sobě tu sílu, kterou musíte generovat do emocí. Tam musí být ten moment prožitého uzdravení. Pokud je tam jen přání uzdravení, tak to nefunguje a proces se nesepne.

V rámci uzdravení teď mluvíme o duševním zdraví?

Ano, ale ono uzdravení je jenom jedno, nemůžeme oddělit duši od těla!

Co je tedy prožité uzdravení? Představuji si výsledek? Vím, že jsem zdravá?

Ne, vím, že jsem zdravá. To je zase o rozumu. Ale: Prožívám své nekonečné zdraví. Čili je to zase o emoci, kterou musím procítit.

Jak to poznám?

Rozvibruje se vám celé tělo.

Jak můžeme posílit svou imunitu?

Stravou. To je základ. A funkcí tlustého střeva. Pokud jím toxické potraviny, tak se nikdy nemůžu uzdravit, protože to oslabuje můj gastrointestinální trakt (trávicí soustavu, pozn. autorky).

Další je pohyb.

A pak je to žití v přítomném okamžiku. Protože člověk si vytváří často ten nejhorší scénář. Ne ten nejlepší.

To posloucháme už odmalička…

Ano. To je naše kultura. Hlavně mysli na to, že bude hůř…

Pozorujete tuto tendenci jen v českém prostředí?

Ne. V Evropě. Tam, kde byla církev. To je církevní model kolektivní viny. Aby se mohly prodávat odpustky. Když se cítím vinen, je třeba si kupovat odpustky.

Co nám nemoc přichází říct?

Vždycky to, že kde je v duši disharmonie, tam se projeví symptom. Je to místo, kde tělo nezvládá stres. Třeba roztroušená skleróza: Nervově to neustávám. Nebo endometrióza: Nejsem dost dobrá žena. Nebo rakovina prostaty: Nejsem dost silný muž.

Je nemoc prokletí, nebo dar?

Vždycky je to dar.

Proč myslíte?

Protože vás to někam posune. Jestliže máte komfortní život, nemusíte nic dělat a nic řešit a duše se nevyvíjí. V okamžiku, kdy dostanete facku, tak něco dělat začnete. Teď jde o to, kolik toho uděláte sama od sebe, nebo jestli potřebujete dostávat facky.

Tato generace, ještě i vaše, my se vyvíjíme na principu trestu a odměny. Ano, cukr a bič. Všechny vývojové fáze jsou dány neštěstím a útlakem. Nikdo se nevyvíjí jen tak ve stylu: Já se tady teď chci zlepšit. Musíte se zlepšit, abyste tu situaci přežila. No, anebo pak ne…

Lidé si v těžkých situacích často říkají: Proč právě já?! Proč jsou někdy životní kopance tak tvrdé? Říkáte si: jemu se neděje nic…

Třeba nějaký čas. Nemáte ten časový přehled. Někdo je pět let pohodě, a pak… Nebo je v souladu sám se sebou a nemusí dělat nic. Tak si to prostě užívá.

Co znamená být sám se sebou v souladu?

Že naše procesy v emocích, v mysli a v těle jsou v rovnováze. Je to o homeostáze, harmonii.

Když člověk onemocní, má se oprostit od minulosti. Co to znamená? Asi ne tzv. spálit mosty nebo se odstěhovat…?

To ne. Musíte zbořit své dosavadní programy, podle kterých jednáte. To znamená: měl jsem konflikt s mámou, s tátou, nejsem dost dobrý ve fotbale, nejsem dobrý zpěvák, účetní. Všechna ta hodnocení. Nemyslím odstěhovat se, ne fyzicky. Zahodíte všechny postoje, které vás brzdí.

Znovu mě napadá: dokážeme to každý sám?

V něčem ano. Já se taky pořád učím. Když už si myslíte, že to dokážete, tak to přijde jako lekce na jiné úrovni. Není to snadné. Každý máme své zkoušky.

Nemoc nám přichází říct, že máme něco změnit. Jdeme tedy v tu chvíli špatným směrem?

Ne. Ale nejdeme směrem, který by náš duch chtěl a potřeboval ke svému vývoji.

Dá se to říct i tak, že nejsme v souladu se svou duší?

Ano.

Žijete na více místech Evropy. Liší se nějak Češi v přístupu ke zdraví a zodpovědnosti za něho?

Češi snesou daleko víc bolesti než Italové. Češi jsou daleko míň rozmazlení a daleko víc samostatní. Míra utrpení banality pro Čecha je velké utrpení pro Itala. Například křivda – nemá mě rád. A už se z toho hroutí.

Čím si to vysvětluje? Emocemi?

Jsou více emoční. Mají jiné nastavení. Všichni říkají, že Italové jsou dobří zpěváci a designéři, to je pravda. Češi nejsou tak emoční, ale zase toho víc vydrží. Každé má své pro a proti. A nejvíce toho vydrži Rusové, ten národ obdivuji, protože má v sobě epigeneticky zakotvenou oddanost situaci. Proto ty jejich emoce jsou nezlomné, proto je nikdo v žadné válce neporazil…

Tam to jde z podstaty. Osobně považuji klasickou ruskou literaturu za nejhlubší z toho, co má světová literatura nabídnout.

Když má člověk pochybnosti o sobě nebo nějaký pocit viny z minulosti, co s tím může dělat?

To je nejistota ducha. Musí přesně analyzovat, z čeho to vychází. Kdy to ucítil poprvé, kdo mu to tam dal, na základě čeho se to fixovalo. Když toto pochopí, může své problémy odstranit.

Co s únavou? Když je člověk nemocný, po náročné léčbě, nebo prostě kdykoli.

Řešením je detoxikace. Člověk je unavený, protože je plný toxinů. Třeba chemoterapie zůstává strašně dlouho v těle.

Důležité je aktivovat tlusté střevo a pochopit, jaké toxiny si vytváříme v hlavě. Jedno souvisí s druhým. Je potřeba vědět o spojení mozku se střevem. Z toho pochopíme, že detoxikace přichází v následných krocích, jedna po druhé.

(Tímto tématem se zabývá článek pod rozhovorem)

Podle vašich slov spočívá původ nemoci v příčině psychické, organické a nevhodné stravě. Co může být organickou příčinou?

Organickou příčinou je třeba ozáření. Jdete na šest PETů (tzv. PET CT) a máte organickou příčinu dysfunkce tlustého střeva.

Lékaři mi řekli, že to není tak silné

Odborná literatura velmi přesne popisuje, že ta zátěž je velká.

(https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/26831421)

PETko vykazuje mnohonásobně vyšší zátěž než u rentgenů. Je to, jako kdybyste chodila na běžný rentgen obden. Pak vám nefunguje tlusté střevo, které je spálené zářením a tak dále.

Co může člověk sám udělat jako první, když se necítí dobře?

Upravit stravu a myšlení. To je nejrychlejší a nejlevnější, co může udělat.

Klíčové je spojení střeva s psychikou a se stresem. Když neumím řešit stres psychicky, řeším ho aspoň stravou. Jestliže špatně jím a ještě mám emoční stres, tak se to začne projevovat…

Děkuji Vám za rozhovor!

Slíbený článek je zde:

Osa „střevo – mozek“ jako klíčový regulátor nervové funkce a reakce na stres.

Osa „střevo – mozek“ představuje rozsáhlou komunikační sít mezi mozkem, střevem a mikroflórou, která zde sídlí. (Dnes se jí častěji říká mikrobiom.) Rozvoj rozmanité střevní mikroflóry zásadně ovlivňuje různé typy chování a fyziologií, stejně jako struktury a funkce mozku.

Předpokládá se, že vhodné střevní prostředí v raném dětství hraje roli v následném emočním a kognitivním vývoji.

Pokud je narušeno složení, rozmanitost a množství střevní mikroflóry, může toto poškození narušit zdraví hostitele a vést k poruchám, jako jsou obezita, cukrovka, zánětlivá onemocnění a dokonce neuropsychiatrické nemoci včetně úzkosti a deprese.

Proto se v posledních letech při léčbě těchto poruch výzkum zaměřuje právě na pochopení potenciálu střevní mikroflóry.

Cílem tohoto výzkumu je vliv střevního prostředí na nervovou funkci a chování, zvláště v souvislosti se stresovými poruchami.

Diskutuje se rovněž o tom, že obyvatelé střevního prostředí se podílejí rovněž na nervových procesech, jako jsou myelinizace, funkce mikroglií, morfologie neuronů a celistvost tzv. hematoencefalické bariéry, od raného dětství, přes období dospívání až do stáří.

Vysvětlivky:

Myelinizace: distribuce myelinu, lipoproteinu, nezbytného pro fungování centrální i periferní nervové soustavy

Mikroglie: malé buňky v nervové tkáni, které se účastní imunitních dějů, zánětlivých procesů a obnovy nervové tkáně. Mohou ji zbavovat odpadních látek a zbytků buněk.

Hematoencefalická bariéra: odděluje vnitřní prostředí mozku od cévního systému a umožňuje jen omezený transport látek mezi mozkovou tkání a krví.

Přeloženo z angličtiny, upraveno a zkráceno.

Celý článek na https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/28727115/

Toužíte i Vy pokročit na své cestě za radostí a zdravím a nechcete už na to být sami? Tady Vám můžu pomoci.