Pořád jen přežívám… Vůbec nemám pocit, že žiju… Zase bych chtěl/a žít…!
Jsou vám tyto povzdechy blízké? Ve svém okolí je slýchám velmi často.
A není to tak dlouho, kdy doprovázely téměř na každém kroku i mě.
Tak si dnes posvítíme na to, co s podobnými pocity udělat a jak zase opravdu ZAČÍT ŽÍT.
Kde se v nás tyto pocity vlastně berou?
Dříve jsem se při svým rozhodnutím neřídila sama sebou. Na všechno jsem se ptala druhých lidí, stěžovala si, necítila radost, byla nespokojená téměř se vším. A hlavně sama se sebou. Čas běžel a povinnosti se kupily. Narůstaly starosti, obavy a pochybnosti.
Život se nevyvíjel tak, jak jsem dříve očekávala. Vkrádala se myšlenka: Takhle to přece nemělo být. Nevěděla jsem, co se sebou. Nevěděla jsem, co chci. Až se ozvalo zdraví…
Měla jsem sny, i velké. Ale nevěřila jsem jim. Odpírala jsem si i malé potěšení a sny. Neměla jsem čas. Můj vnitřní kritik jel na plné obrátky: Nejdřív práce, potom zábava přece. Kdo by se zabýval voláním nějaké duše…
Jak to máte vy, když jen přežíváte?
Možná se cítíte lapeni v systému, není nic, co by vás naplňovalo, jeden den přechází v druhý a… nic. Žádná radost, smysl, vidina pozitivní budoucnosti. A čas tak letí. Když přežíváme, moc se snažíme, pokoušíme se „být někdo“, mít všechno pod kontrolou, stále jsme „v hlavě“.
Co s tím můžete udělat? Jak změníte PŘEŽÍVÁNÍ v PROŽÍVÁNÍ?!
Nalaďte si den hned po ránu
Doba, kdy se probouzíte, a vracíte se po spánku zpět do svého vědomí, je velmi důležitý okamžik, který ovlivňuje celý váš den.
Je to jen pár vteřin až minut po probuzení. To je váš čas. Je škoda ho promarnit myšlenkami typu: To už je zase ráno? Zase vstávat? Ach jo, pořád dokola..
Indické přísloví říká:
Zasej myšlenku a sklidíš čin. Zasej čin a sklidíš zvyk.
Zasej zvyk a sklidíš charakter. Zasej charakter a sklidíš osud.
Nalaďte se ještě v posteli na své tělo, uvolněte se. Řekněte si:
A hned si zapište, co vás napadne. Pro tyto případy mějte u postele malý zápisníček. Před spaním nebo po probuzení vás můžou napadnout zajímavé podněty. Říkáte si: to si přece do rána zapamatuju? Ne. Náš mozek zahluší další myšlenky, povinnosti a musy, které během dne přijdou. Můžete si z toho třeba udělat rituál.
Jak to celé souvisí se zdravím?
Posloucháte řeči, které vás nebaví, stížnosti, ze kterých vás už bolí hlava, negativní zprávy v médiích? Ano? Dělá se to. Je to možná běžné, ale ne nutné. VY TOTIŽ NEMUSÍTE. Můžete jít a tvořit si svůj život.
Stížnosti druhých nebo televize vás odvádí od vlastního života. Všudepřítomný negativní smog vás prostě časem semele.
Jde to jinak!
Ano. Nemusíte „být tvořeni“. Můžete SAMI TVOŘIT.
Vy jste kouzelník vašeho života. A jak k tomu můžete využít svůj čas?
Tvořte, vyrábějte. Cokoli. Buďte kreativní.
Vaše tvůrčí schopnosti – to poklad ve vás. Je to zdroj vaší radosti.
Nevíte, kde začít? Zeptejte se sami sebe:
Upečte bábovku, osaďte truhlík nebo květinový záhon, namalujte obrázek pastelkami (i když to tzv. neumíte), zatančete si.
Vnímejte stromy, když jste na procházce se psem nebo sami se sebou.
Nebo jen tvořte v hlavě svůj vysněný život. :-)
Podívali jste se někdy v poslední době nahoru, na oblohu? Jak plují mraky a všechno se neustále proměňuje. Jako my… Fascinující divadlo života.
Když člověk tvoří, žije. Je plně přítomný. Nikam se nežene ani právě neřeší, jak by měl vypadat, co by měl zařídit a na co zase zapomněl.
A jak poznáte, že v tom jedete? Cítíte to šimrání v břiše, jakousi vnitřní blaženost? Já třeba když píšu, hoří mi uši a tváře.
Naplňuje vás to, co děláte? Nevíte, kolik je hodin? Ano, tak to je ono! Stali jste se PROUDEM.
Když něco děláte, všímejte si pocitů, jaké u toho máte.
Jak se u toho cítíte? Zkuste být na chvíli „nikým“. Jen energií, pocitem. Zahoďte na chvíli hlavu.
Věřím, že to určitě poznáte, Když ne hned, tak časem.
Možná teď nevíte přesně, co vás baví, co vám dělá radost? Nebojte se začít hledat.
Zastavte se
Ano, nepopírám, že nároky doby jsou vysoké. A vím, jaké je: být na vše sama se dvěma dětmi a pak ještě nemocná.
Znám ale ženy, které se rozhodly, že se nezastaví. Prostě pořád musí pobíhat a něco dělat.
Proč se nezastaví?
Třeba před něčím utíkají. Před pocity viny, bezmocí, strachem, hněvem.
Nebo se bojí zastavit. Mají strach být samy sebou a samy se sebou. Nejsou špatné. Jen to prostě neumějí jinak.
Někdo z těchto důvodů stále uklízí, jiný se stěhuje, pořizuje si díte…
Hlavně, aby se nemusel zastavit a podívat se, jak opravdu žije a proč dělá to nebo ono.
Nejlepší je zastavit se ve chvíli, kdy máme pocit, že šíleně spěcháme. Opravdu. Dělám to. Někdy také mívám pocit, že nestíhám, nic jsem neudělala a potřebuju toho ještě tolik zvládnout.
Tak si sednu, naladím se na sebe a zeptám se:
Opravdu je toto nejdůležitější?
Tím se zase vrátím k sobě. A už klidněji a s láskou můžu pokračovat.
Přestaňte přehlušovat nikdy nekončící aktivitou sami sebe.
Fakt nečekejme, až naši zběsilou jízdu zastaví život…
Dejte věcem smysl a přijměte je
Zastávám názor, že věci se nám v životě nedějí náhodou.
Každá věc, každá zkouška, kterou před nás život postaví, má vyšší smysl, nějaký záměr. U těžkých zkoušek je někdy náročné uvidět smysl hned, ale zpětně se to podařit může.
Například se necítíte dobře. Tělo vám touto cestou něco říká. Hledá cestu, jak vás zaujmout, jak vás přimět, abyste naslouchali.
Jak si poradit? Postarat se o sebe, neodsuzovat se za vlastní nedokonalost?
S procítěním této věty začíná vaše cesta ke zdraví:
„Já, Helena Hrachová, řídím svůj život a přebírám za něho plnou odpovědnost.“
A teď vy: Já_______________, řídím svůj života a přebírám za něho plnou zodpovědnost.
Možná se vám někdy zdá, že jste masírováni ze všech stran. Že když se s…., tak se s….
Můžeme se vztekat, nadávat (někdy to může pomoci), vzpírat nebo nesouhlasit. Ale danou věc tím zřejmě nezměníme.
Většinu svých každodenních činností děláme automaticky. Jsme tak naučeni, je to náš program. Prostě jsme na to přivykli a obvykle nás ani nenapadne, že bychom je mohli dělat jinak.
Co vám může pomoci, když se v tom necítíte dobře, když vám chybí smysl?
A jestli máte deník nebo třeba „sešit vděčnosti“, zapište si to.
Třeba zjistíte, že se stresujete dopředu nebo zbytečně.
Nečekejte. Ani na důchod
To byla moje oblíbená věta: Já chci do důchodu. Ano, byla jsem ještě hodně mladá. Tehdy se mi to zdálo vtipné. No, nebylo. :-)
Možná čekáte na pravý okamžik a až budete mít čas… A odkládáte své sny, vize a přání. Malé i velké.
Nemusíte čekat, až nastane v životě situace podle vás ideální.
Napadá vás něco bláznivého? A toužíte to udělat?
Zkuste to! Nejde to najednou?
A můžete začít 1 malým KROKEM ještě dnes?
Napadá vás: to přece nemůžu, to se přece nedělá, co by tomu řekli,…
Jestli se necítíte na to, abyste to udělali hned, napište si do diáře, deníku nebo kamkoli: MÉ SNY. A připisujte. Malé. I ty větší.
Žijte naplno. Už dnes. I když máte plány do budoucna.
Protože pouze dnešek je to, co máte.
Co máme všichni.
Online kurz
NEMOC PŘICHÁZÍ,
ABY NÁS UZDRAVILA
Je čas vrátit do vašeho života zdraví, pochopení a radost!