Byl jednou jeden imunitní systém…

A ten měl se svým pánem ohromnou trpělivost. Často byl svědkem jeho stížností, kritiky, nářků, obviňování sebe i jiných. Musel poslouchat zlá nicneříkající slova. Jeho pán měl plnou hlavu negativních myšlenek, všechno krásné v životě ho nechávalo chladným.

Vykonával práci, kterou neměl rád a vlastně neměl rád celý svět. A tak mu jeho milý imunitní systém občas lehce pohrozil. Tu nečekanou slabostí a nachlazením, tu vyčerpáním, únavou, průjmem nebo náhlou silnou bolestí. 

V páníčkovi se však nic nezměnilo. Možná kdesi uvnitř párkrát ucítil, že \"něco nedělá dobře\", že \"se něco děje\".  Ale okamžitě nad tím mávl rukou a pokračoval dál ve svých kolejích. Jeho postoje, chování i životní situace se stále opakovaly. 

A tak jednoho dne jeho imunitní systém ztratil trpělivost a řekl: A dost! 

A jak to bylo dál? To si určitě dokážete představit. Nejprve malé problémy, lehké a běžné zdravotní potíže. A pak třeba přijdou větší trable, ale stačí drobná intervence medicíny a jede se dál. Až přijde něco většího. Kalibr z nejtěžších. A pak už je to často BUĎ, ANEBO. Bílá, nebo černá. 

Náš imunitní systém je obrany-schopný. Je to náš strážce, který chrání náš organismus. Brání nás před útoky zvenku. 

Ale často také zevnitř. 

A jsou situace, kdy musí přijít NEMOC, aby nás bránila. Aby nás ochránila. 

Před námi samými…

Jinak bychom si totiž ničeho nevšimli. 

Taky se mi to nelíbilo a ještě i dnes sem tam nelíbí. Přistihnu se, že lpím na věcech, na vztazích, lidech a zážitcích. Dupu a vztekám se. Potřebuji, aby se naplnily mé konkrétní představy a má očekávání! Chci totiž svůj malý známý teploučký pokojíček, i když je v něm smrádeček…

Pak se uklidním, podívám se do sebe a vím, že tato změna je pro mě dobrá. Nebo se to ukáže v následujících dnech. Někdy i po pár měsících nebo letech. To, co se zpočátku jeví jako nejhorší věc v našem životě, můžeme za čas vidět a procítit jako jednu z nejlepších životních zkušeností, kterou jsme zakusili. 

Strach ze změny nás obrovsky brzdí a zatěžuje. Proud nezastavíme. I když můžeme. Pak ale stojíme ve stojaté smrduté zahnilé vodě, která rozhodně není ZDRAVÁ. 

Uzdravení se a vyléčení vždy znamená životní změnu. 

Nemoc se neobjeví ze dne na den. Určitě ne vážná. Když ale trváme tvrdošíjně na svém a nevěnujeme pozornost drobným vykřičníkům a upozorněním, objeví se větší výzvy. Vyžadují, abychom něco změnili nebo se přinejmenším zastavili a zamysleli. 

Může to být například zvláštní, neobvyklý sen. My mu ale nevěnujeme pozornost. Nachlazení. Žádná odezva. Akutní problém, třeba úraz. Nic. Tak se objeví chronická nemoc. A když jedeme pořád ve starých kolejích, problémy se stupňují, až jednoho dne nás překvapí třeba nečekaná diagnóza…

Impulz přichází zvenku, ale změna musí přijít zevnitř. 

Nemoc existuje, protože existuje zdraví. Jedno bez druhého nemůže být. Jak jinak bychom poznali, že jsme nemocní, kdybychom předtím nepoznali stav zdraví? Žijeme ve světě polarit. Není dne bez noci nebo tmy bez světla. 

Může souviset nemoc s věčným rozporem mezi duší a tělem? Citem a rozumem? Hlavou a srdcem? 

Ano. 

V hlavě nám neustále víří stresující a úzkostlivé myšlenky. Řešíme sto věcí najednou, přijímáme mraky informací zvenku a k tomu se soustavně uvnitř zaobíráme svými starostmi a problémy.  

Naše srdce a duše k nám ale také stále hovoří. Nasloucháme jim? Kde zůstaly?

A kde jste zůstali Vy? 

Uffff. 

Jak vnímáte výše uvedené věty? Říkáte si: to je síla?! Je vám příjemná představa, že opravdu můžete řídit svůj život? Že máte MOC, nebo NE-MOC?  

Může souviset Hodgkinův lymfom se ztrátou sebe sama a životní radosti? Rakovina prsu s přílišným obětováním se druhým a zapomenutím na sebe sama?

Myslíte si, že je to příliš? 

A co když ne? 

Po nelehkém těhotenství mé matky mě čekal poměrně dobrodružný vstup do života. Na svět jsem přišla trochu dřív. Pan doktor doznal, že uzrál čas a vytáhl mě z maminky dva týdny před tím, než byl císařský řez v plánu. Nebylo to ideální rozhodnutí. Měla jsem nedovyvinuté plicní sklípky a první dny svého života jsem strávila v inkubátoru. Naši nevěděli, budu-li dýchat a žít…

Problémy s plícemi souvisejí se strachem a přijetím života. Plicní sklípky přímo s obavou o život…

Následovalo dětství. Rodiče dělali, čeho byli v danou chvíli schopni, ale jejich vztah byl dost složitý. V deseti letech se objevil atopický ekzém. 

Poté víceleté gymnázium, maturita, vysoká škola. Nevěřila jsem si. Pochybovala jsem o svých schopnostech, vzhledu, o sobě celé. 

Vdala jsem se z velké lásky. Narodily se mi dvě nádherné děti. Stále jsem ale neměla ráda samu sebe. Přestal mě těšit svět, necítila jsem radost, necítila jsem vlastně nic. 

V roce 2012, pár měsíců po smrti mé matky, se zhroutilo mé manželství. 

Smutek, výčitky, pocity viny, strach, nulové sebevědomí, srovnávání se. 

Proč zrovna já?! 

V dubnu 2015 se dostavila diagnóza: Hodgkinův lymfom. Rakovina.
V mezihrudí. V blízkosti srdce a plic. 

Hodgkinova nemoc úzce souvisí s vinou, strachem, zoufalou snahou zalíbit se, nedůvěrou v sebe. A hlavně se ztrátou radosti, s obavou naplno přijímat a prožívat, co život přináší. 

Mohla u mě nemoc propuknout jen tak? Byla to náhoda? 

Rozhodně ne. Úspěšně jsem se k ní propracovala sama. 

Naopak. 

Byla jsem velmi unavená, píchalo mě na plicích a stále jsem kašlala. Připisovala jsem to práci a každodennímu koloběhu rozvedené matky se dvěma dětmi. 

Bála jsem se toho, že se ničím, že na sebe zapomínám a upřednostňuji všechny kolem i s jejich názory. Bála jsem se toho, že dostanu rakovinu...

A DOSTALA JI. 

...

Máte představu, proč nemoci trápí vás??