Jde-li o vážnou a život ohrožující nemoc, často se nám zbortí svět. Najednou se nevejdeme do svých vyjetých kolejí. Přestáváme předstírat, přestáváme hrát role. Rozhovory lidí kolem, nápisy, televizní pořady, vše nám připadá tak banální a nepodstatné. Člověk se stává poctivý sám k sobě, stává se pokorným. Má totiž strach. 

Máte rádi nemoc?? Většina lidí ne. 

Nese s sebou totiž nepohodlí, bolest, změnu a nejistotu.

Nemoc nás posouvá dál. Musíme si něco prožít, dožít, zviditelnit a připustit. Uvědomit si věci znamená pojmenovat je a nevzdávat se. 

Nemoc nás učí pojmenovat věci pravými jmény a být sami sebou. 

A hlavně: přináší změnu. Já jsem si po léčbě myslela, že vše bude stejné jako dřív. Nebylo a není. A dnes už vím, že to stejné ani být nemůže. Že to tak mělo být. A děkuji za to. 

Nemoc nás zastaví, tělo nás zastaví. Nemůžeme dělat věci, které jsme dosud dělat mohli. 

Dostanu chřipku a musím ležet. K čemu mě nemoc nutí? 

Když příliš spěchám, neposlechnu signály těla a duše, přehlížím podstatné věci. Třeba zakopnu a zvrtnu si kotník. V čem mi nemoc brání?

Zkuste si, prosím odpovědět sami:-). 

Zdánlivě hloupá otázka, že ano? Ale nevěřili byste, jak je zásadní pro život. 

Zkuste jít s někým v hovoru do hloubky. Když se déle bavíte s jiným člověkem, můžete si v určité chvíli všimnout, že o sobě mluví negativně. A většinou si to i myslí. Často si nevěří a pokládá sám sebe za někoho horšího, než jsou ostatní. (Všichni ne, samozřejmě.) 

\"Já vlastně nikoho nezajímám.\" \"Na to já už nemám\" \"Promiň, mám tady opravdu HROZNÝ nepořádek.\"

Anebo je naopak přehnaně jistý a myslí si, že je mnohem lepší než ostatní. Obvykle útočí na druhé a ponižuje je. Avšak agrese - ani ta skrytá - nevypovídá o tom, že se má člověk více rád. Naopak: pod sebevědomou a nafoukanou slupkou se často skrývá... Víte, co? Malý, uplakaný chlapeček/holčička, kteří sami neví, kdo jsou a kam patří, a tak si zkoušejí zvýšit ego na svém okolí. 

\"Podívej se na toho chudáka.\" \"Jsi úplná nula.\" \"Kam se na mě hrabe.\"

Všechny tyto věty vypovídají o naší ne-lásce k nám samotným. 

Znáte krásnou větu ze slavné pohádky? \"Nad nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj.\" Je to tak. :-) Je to o nalezení vlastního středu a toho, kdo opravdu jste. 

A právě nemoc nás často postaví do situace, kdy jsme nuceni podívat se autenticky na sebe a svůj život. Musíme se zamyslet nad svým vztahem k sobě. 

Vztah k sobě totiž odráží náš vztah k celému životu. (Vzpomeňte si na můj příběh.)

Máme-li nedostatek lásky k sobě, nízkou sebeúctu a sebehodnotu, náš život podle toho vypadá. A naše zdraví taky. 

Zkuste se proto mít rádi bez podmínek. Teď. I když nejste zdraví, nebo nevypadáte právě podle svých představ. Láska je buď bez podmínek, nebo vůbec. 

Mějte se rádi, jako by na tom závisel váš život... 

Prožívání různých životních situací se přirozeně pojí s různými emocemi. Emoce provázejí řadu tělesných změn. Mohou být přiznané nebo nepřiznané, projevené nebo neprojevené. Nejsou dobré ani špatné. Všechny mají svůj význam. Ale nesmějí trvat dlouho…

Nevztekej se, to se přece nedělá!  

Jak je to s potlačováním emocí? Měli jste jako dítě štěstí, že jste je mohli projevit? I ty negativní? Třeba zlost? Tak to vám gratuluji. Málokdo měl myslím rodiče, kteří mu to umožnili. 

Je velmi podstatné negativní emoci prožít a zůstat v ní pouze ve chvíli, kdy je aktuální. Když to neuděláme, emocionální bolest zatlačujeme do podvědomí, což může v dlouhodobém horizontu působit neplechu. 

Následný emocionální  odpad se dříve nebo později projeví na našem zdraví. 

MÁM STRACH...

Strach je jedna z nejtoxičtějších emocí. Samozřejmě, krátkodobý strach má své opodstatnění. Díky němu můžeme například zmobilizovat své síly v kritické situaci.

Strach, který však trvá dlouho, nás brzdí, ochromuje, paralyzuje. Komplikuje naše rozhodování. Strach z něčeho podobné situace přitahuje.  

Strach z nemoci přitahuje nemoc! (Vzpomeňte si na mě.) Neustálý strach zatěžuje náš organismus a oslabuje imunitu. 

Strach souvisí s obavami z budoucnosti. Děláme si starosti s věcmi, které ještě nenastaly a s největší pravděpodobností nikdy nenastanou. Říkám tomu: Co když…? 

Ovlivněni společností a médii se často rozhodujeme pro věci jen proto, že se to tak dělá. Tak se připojišťujeme, bereme další a další léky a konzumujeme další noviny a seriály. 

JAK NEMÁM BÝT NAŠTVANÝ, KDYŽ ON MI UBLÍŽILI!

Stalo se vám, že vám někdo řekl: To mu/jí NIKDY neodpustím? Mně ano. Takový člověk je ublížený a zatvrzelý ve své zlosti. Donekonečna se probírá starými scénáři a usvědčuje viníka. Zabývá se situací, která se odehrála před mnoha lety. Nebo několika měsíci. Na tom nezáleží, podstatné je, že už se to stalo. 

Křivda a hněv. Je v pořádku cítit se dotčený a rozzlobený. V situaci, kdy se daná věc děje. Ale pěstovat si v sobě dlouhodobý pocit ublíženosti a křivdy dobré není. A hlavně ne zdravé.

Komu tím ubližujeme, co myslíte?

VINA A TREST? ZAPOMEŇTE NA DOSTOJEVSKÉHO!

Pocity viny souvisí s tím, co jsme udělali v minulosti. Téměř každý z nás má ve své minulosti něco, na co není pyšný. Ale uvědomte si prosím: vy i já jsme jednali nejlépe, jak jsme dovedli. Mělo to tak být. Z důvodů, které třeba ani neznáme. 

Pocity viny představují agresi, která směřuje dovnitř, k nám samotným. Trestáme sami sebe a způsobujeme si bolest. 

Opakovaně posuzujeme situace, které již dávno proběhly a říkáme si: Kdybych to tehdy neudělal/a, nebo udělal/a jinak, lépe, tak by…

STOP! Netýrejte sami sebe. Udělali jste to nejlépe, jak jste tehdy byli schopni. Dnes byste to možná udělali jinak. Ale to je vývoj, cesta. A mělo to tak být.  

Stejně působí obviňování druhých: To on za to může! Nemůže. Každý jsme zodpovědný sám za sebe. 

Mezi další škodlivé emoce patří bezmoc, beznaděj, žárlivost, sebekritika,…

Zásadním způsobem stojí za vznikem mnoha zdravotních obtíží. Například dlouhodobou zlostí, hněvem a strachem z budoucnosti trpí nejvíce játra a ledviny, křivda se pak u žen může projevit jako myom na děloze. 

Od škodlivých emocí je to už jen krůček ke škodlivým slovům…