Muži a ženy v bílem aneb Síla slov

Situace první. V ordinaci.

–Pane doktore, na obličeji se mi udělalo toto. Nevím, co to může být. Mám strach, aby to nebylo zase to, co před pěti lety. Víte, zhoubný nádor. 

-Aha. Jasně. Je to rakovina. Vidím to už zdálky. To je jasné. Ani vás nemusím detailně prohlížet, ukažte, nemusíte chodit blíž. Paní kolegyně, pojďte se taky podívat. 

-Jistě, je to tam. Máte pravdu, kolego. 

-Jste ještě mladá, to zvládnete. Tak, kdy dáme termín operace? 

Situace druhá. O pár dní později v jiné ordinaci. 

-Pane doktore, to se mi udělalo na obličeji. Víte, mám strach. Lékaři ve fakultní (!) nemocnici mi řekli, že to je určitě zhoubné. Zase operace, bojím se toho všeho kolem. 

-Pojďte blíž, podívám se na vás. (Ženu vyšetří a prohlédne.) Nemyslím si, že je to rakovina. Možná ani nebudete muset na operaci. Budeme to sledovat. Zatím si to mažte. 

Ano. Ta žena je moje kamarádka. Tento příběh mám z první ruky. A není zdaleka jediný, o kterém jsem slyšela nebo četla.

Taky se vám dere ven: Co to je?! (Pokud z vás vyšla hrubší formulace, nebojte, ze mě také.)

Asi si dovedete představit, jak to s ní zamávalo. Představte si sami sebe. Co si o tom myslíte? Komu věříte? Jak s vámi může lékař takto mluvit?

Slovo. Jak nenápadně někdy zní a jak obrovskou má sílu. Slovo, které není hmatatelné a přesto nabude v našich hlavách téměř fyzických rozměrů.

Jako obrovské nacucané klíště se nám zakousne do mozku a je tam. Někdy na něho zapomeneme, ale stačí malá událost, kdy někdo udeří na správnou strunu, na tu naši bolestivou. Cvrnkne do klíštěte… a je to tu zas.

Strach. Lékaři přece mluví pravdu. Musí to být pravda! Vždyť to říkali! Jsou studovaní a chtějí nám pomoci. Vždyť na to přísahali. Všechno vědí a nosí bílý plášť. 

Co když ale vše nevědí? Nejsou si jistí, jsou s rozumem v koncích nebo nejsou na správném místě. Nebo své práci nerozumí, anebo jsme jim prostě jedno?

Každý den se dotýkají lidí, pacientů, nejen svými nástroji, ale hlavně svými SLOVY.

Mám pro vás ještě jeden příběh.

Byla jsem se svým osmiletým synem u dětské lékařky. Rozhodla se, že mu vezme vzorek krve z prstu. Ptala jsem se, je-li to nutné, že syn má opravdu strach. Nikdo se se mnou příliš nebavil a šlo se na věc.

Připravila jsem syna, řekla mu, co se bude dít. Na větší rozmluvy nebyl čas. Všude kolem lékařka, dvě sestry, další rodiče a děti poblíž otevřených dveří.

Plakal.

Nestraš mi tu děti! Nebreč, jsi přece velký kluk! Vždyť je to jenom píchanec do prstu! 

Ale, prosím tě, ty naděláš!!

Zákrok proveden. Stála jsem poblíž, úplně k synovi mě nepustili. Honem, honem.

Drobnost, řeknete možná. Ano, já vím. Ale pro to dítě, které se doopravdy bojí, to maličkost není.

Já už tady nikdy nepřijdu a nenechám si nic dělat! Řekl můj svérázný, ale velmi uvědomělý syn. Má jasno a mě svými výroky opakovaně překvapuje a učí.

Třeba by jen stačilo věnovat dítěti dvě minuty. Vysvětlit nám oběma, co mu budou dělat a proč. Nevím jistě, jestli by jeho reakce byla jiná. Ale věřím, že ano. Díky jinému přístupu a jinému slovnímu doprovodu.

Často u lékaře hledáme jistotu. Hledáme jasné odpovědi na naše otázky.

Co uslyšíme?

To já nevím. To bude následek léčby. Bývá to tak. To se tak dělá. 

Tyto věty nezní ani určitě, ani povzbudivě.

Co s tím?

Nenechme se odbýt a ptejme se. Přesto!

A když se nám to nebude zdát, zkoumejme, co nám lékaři říkají. Važme jejich slova.
(I ta svá.) A nevěřme hned všemu. Nalaďme se na sebe a zkusme procítit, jak to vnímáme my. 

Nezůstávejme kolečkem v soukolí. Jsme mnohem víc!

Jako v jiných profesích, i zde je to o lidech. Ale tady se nás to velmi dotýká.

Jde o naše zdraví. A často o náš život.

Tak o nich rozhodujme.