Jak mi nemoci duše ukázaly, jak se mít ráda

Silné ženy, které se nevzdávají. 
To je nová série inspirativních rozhovorů, kterou pro vás připravuji.

Jsou to ženy, které chodí možná i kolem vás.
Ženy, kterým přišla do života nemoc.
Ženy, které se rozhodly, že se přesto nevzdají a půjdou dál za svými sny…
Obyčejně neobyčejné ženy.

První z nich je Verča Lacinová. 

Jsem obyčejná holka s pár diagnózami a e-shopem.

Říká sama o sobě. :)

Verčo, vím o tobě, že máš několik diagnóz. O jaké přesně jde?  

Během deseti let jsem nasbírala celkem víc než pět diagnóz. Deprese, hraniční poruchu, mánii, psychózu – podle lékařů bipolární poruchu, nakonec paniku, úzkosti a agorafobii.

Kde se všechny vzaly? A jak ses cítila Ty?  

První psychiatr vycházel z toho, že už jsem na tomto světě nechtěla být. Byla jsem smutná, sklíčená, nevěděla jsem kudy kam.

Hraniční poruchu jsem si v podstatě našla sama, vygooglila. Příznaky seděly. Ulevilo se mi, protože jsem zjistila, že příznaky mají jméno. I když se nechci nechat škatulkovat, říkala jsem si:

Má to jméno, může to mít více lidí, nejsem úplně blázen, že to prožívám.

Protože hraniční porucha je hodně specifická. Máš černobílé vidění světa, někoho hodně miluješ nebo nenávidíš, často si fyzicky ubližuješ, protože nic necítíš. Já se třeba řezala, abych něco cítila.

A mánie, psychóza? Cítila jsem euforii, nespala jsem, měla jsem výpadky paměti, pocit, že se dostávám do minulých životů. Podle doktora to byly bludy a verdikt zněl: bipolární porucha.

S touto diagnózou já se ale neztotožňuji. Spíš věřím v transformační, psychospirituální krizi.

Já uznávám deprese, hraniční poruchu, paniku, agorafobii – to bylo jasné. Zavřela jsem se v bytě a bála jsem se vycházet. Bála jsem se dojít ke dveřím, do výtahu, jít ven, mluvit s lidmi…

Která z „diagnóz“ tě ovlivnila nejvíc? Jak tě to změnilo, která z nemocí se tvého života dotkla nejvíc?

Zdálo by se, že panika. Před tím jsem si trajdala po světě, najednou zavřená v bytě, nemohla jsem pracovat, jediné co jsem mohla, bylo dělat něco doma – třeba malovat a psát. Nejdřív jsem nevycházela, pak najednou zlom a já ven šla, měla jsem vernisáže a tak.

Takže na první pohled asi panika.

Ale nejvíc mě ovlivnila hraniční porucha. Neměla jsem kamarády, na všem jsem byla závislá. Buď jsem je milovala, nebo se na mě křivě podívali a já jsem je nenáviděla. Přejímala jsem ostatní osobnosti, neměla jsem žádnou vlastní.

Nevíš, kdo jsi, nevíš, co tady děláš, jsi totálně ztracená. Prázdno, na dně studny, nic necítíš. Malá, vyděšená holčička.

Díky jednomu kamarádovi jsem poznávala hranice. Občas mi prostě řekl: ne! Díky tomu jsem si začala vytvářet vlastní hranice.
Díky němu jsem si uvědomila, že můžu mít ráda to, co dělám.
Protože on miluje svou práci. A taky má rád sám sebe.

Začala jsem na sobě pracovat. Skupinová terapie, pak klasické terapie. Měla jsem pocit, že mám v životě nějakou oporu a že na mě záleží. Nejen na mém názoru, ale že na mě, jako osobě, záleží. To bylo asi to nejvíc.

Přemýšlela jsi nad příčinami těchto nemocí? Proč zrovna já…?  

Jednou mi jedna moje průvodkyně řekla, že někdo tam nahoře věděl, že to zvládnu, ustojím to. Jako jedna z mála. Kdyby se to stalo někomu v rodině, zřejmě by to pod vlivem starých vzorců nezvládli.
Že je to zkouška, kterou já dokážu projít.

Jaký z toho máš pocit dnes?  

Vyvolená. (Smích.) Jasně, že si člověk říká: Proč zrovna já?
Taky to mohlo potkat někoho jiného. Je to obrovská zkušenost.

Člověk si pak opravdu váží každého dne, každé minuty, kdy mu v podstatě nic není. Může si užívat bezstarostnost. Je fakt, že občas naskočí nějaký strach, že se to vrátí. To bývalo spíše dřív.

Je to i velká zodpovědnost. Protože se snažím inspirovat ostatní lidi a jít jim příkladem. Nechci zklamat je ani sama sebe.

Zůstaňme teď u hraniční poruchy. Je něco, za co jsi jí dnes, s odstupem, vděčná?

Jsem vděčná za to, že dokážu vidět rozdíl. Kdy je člověk úplně na dně, nic necítí – a pak je v radosti!
Radost pro mě není samozřejmost. Jsem ráda, že ji vůbec dokážu prožívat.

Za každou emoci jsem strašně vděčná. Ať je to prostě radost, smutek, vztek, euforie, cokoli. Tím, že jsem si prošla obdobím, kdy jsem byla bez emocí, prostě mrtvá, dokážu teď cítit. Za to jsem opravdu vděčná.

Co bylo nejtěžší?

Když už člověk opravdu rezignuje a řekne si: Už tady být nechci být.
A hledá způsoby, jak by to provedl.

Nejtěžší je obrátit to v to, že je na tom světě krásné. To je obrat o milion stupňů.
A probudit tuhle sebelásku v sobě a dostat se do těla, aby člověk začal mít rád sám sebe.

To je, myslím si, že je jedna z nejtěžších věcí, jaké vůbec můžou být.

Jsi otupělá, necítíš… To ještě jde. Když už ale fakt rezignuješ a je to hodně špatný, nemluvíš.
Zuby si vyčistíš jednou za čtyři dny, protože nejsi schopná zvednout kartáček… Otočit se, když se to podaří.
Klobouk dolů před všemi, kdo to zvládnou.

Co pomohlo v uzdravování Tobě? Ty jsi to přece taky dokázala. Kamarád, nebo ještě něco?

Spousta lidí má problém v tom, že nemají třeba oporu v rodině.
Já jsem ji měla vždycky. Ale stejně jsem do toho spadla.
Takže to, že při mně stáli a snažili se mi pomáhat…

Kdyby to nefungovalo, asi bych se z některých věcí dostávala hůř.
Já se vlastně nezabila jen kvůli rodině. Nemohla bych jim to udělat.

Bohužel, stačilo to k tomu, abych neodešla, ale nestačilo to k tomu, abych se zvedla.
V tom mi pomohl asi nejvíc ten kamarád. Tím, že v rodině jsme neměli nikoho, kdo by si procházel něčím podobným, ani mezi kamarády jsem nikoho takového neměla, tak jsem vlastně ani netušila, co mám pořádně se sebou dělat.

Co pro tebe znamená radost ze života dneska?

V podstatě to, že můžu sednout do tramvaje, dojet si do Kytek od Pepy a koupit si třeba krásnou kytici. To je pro mě svoboda. Můžu si vyjít z bytu, dojet si na kafíčko, dojet si na trhy,…

Kafe z mého výborného kávovaru, na kterém si pochutnám. Nebo že za mnou přijede mamka, něco dobrého uvaří.
Jsou to drobnosti. Ale cítím obrovský vděk, jsem za ni moc ráda.

Nebo když mě někdo třeba jen obejme, třeba ten kamarád, to vždycky zahřeje.
Drobnosti, krásný západ slunce, výhled z terasy, jsou to možná klišé. Ale já to miluju. Fotím si kytky a dávám je na instagram. Když si můžu dát borůvky v létě… to já prostě miluju.

Co si představíš, když se řekne sebeláska? Do jaké míry je důležitá při uzdravení?

Pro mě jde sebeláska ruku v ruce s uzdravením vnitřního dítěte.
To znamená, když jsem se podívala sama do sebe, cítila jsem se jako na dně šedé, smradlavé, hnusné studny.
Zima, chlad, nedalo se vyšplhat ven, uzavřená v pasti.

A potom jsem zjistila, že se ty šedé zdi začaly měnit v růžovou, najednou tam byli poníci, jednorožci. Pak místo studny najednou pokojíček s velkým zrcadlem, kde si Verunka tancovala.
Něco jsem v sobě objevila.
Našla jsem i místo v životě, své poslání.

Někdo považuje sebelásku za sobectví… Jak vysvětlit, že se má člověk opravdu rád?

 Co je pro Tebe sebeláska v každodenním životě?

Fyzicky si neublížím. Nepořežu se. Chci se o své tělo starat a pečovat o něho. Chci se o sebe starat, koupím si peeling, příjemnou pěnu do vany, dopřeju si to.

Sebeláska pro mě hodně souvisí s tím, že člověk je rád sám se sebou.
Když si dopřeju hezkou chvilku, přečtu si knížku, ponořím se do svého nitra. Když se spojím s vlastním tělem. Už se od něj nedistancuju. Že si nedám práska, láhev vína, abych nic necítila.

Ale spojím se s tělem a jsem mu vděčná za, že ho mám. Že mi pomáhá. Nohy mě nesou, rukama můžu malovat.
Mám pocit, že srdeční čakra žije, že je to systém, kde krásně proudí energie – pak máš pocit, že je to ono.

 Jak vnímáš vztah nás žen k sobě samé?

Asi nejsem kompetentní mluvit o ostatních ženách, i když se s nimi třeba na různých kurzech potkávám.

Ale vypozorovala jsem, že ženy se často titulují do role oběti.
Bojí se převzít zodpovědnost za svůj život. Nejsou tvůrkyně, ale jsou oběti.
Někdy to dojde až do krajnosti a až pak se to zlomí.
Žena se probudí – a pak vykvete něco krásného.
Ale nejsem odbornice a vnímám, že každý máme svou unikátní cestu a nemohu říkat, co je u někoho špatně nebo dobře.

Co bys vzkázala lidem, kteří se potýkají s psychickými problémy?

Záleží určitě, o jaké nemoci jde. Ale hlavně:

Nebojte se říct si o pomoc.

Pokud máte pocit, že vám to přerůstá přes hlavu. Je jedno, jestli to bude psychiatr, který vám předepíše léky, terapeut nebo průvodce.
Nebo kamarád a kamarádka, kteří vám poskytnou náruč, to je jedno. Ale nemusíte na to být sami.

I na facebooku existuje spousta skupin, kde můžete napsat, co vás trápí a lidi vás podpoří. Pokud se bojíte si to přiznat, klidně běžte třeba anonymně do skupiny.

Přiznat si, že máte problém a říct si o pomoc – je to první krok, abyste se z toho začali dostávat.

Spousta lidí si totiž říká: Ne, já tím netrpím, to je třeba jenom sklíčenost, to není deprese. Teď je zima, není sluníčko.
Takové ty výmluvy. Ano, teď je období, kdy jsou všichni unavenější, smutnější.

Ale když už je to i v létě, kdy to slunce je, a člověk je pořád smutný a sklíčený, tak už nezapírám, že se mi to děje.

Když to člověk přijme a přestane s tím bojovat, je na dobré cestě se z toho dostat. Ale líbí se mi příběh Jindry Jašíka  – Cesta ze schizofrenie.
Je to kluk, který trpěl schizofrenií, byl myslím i v léčebně. A dostal se z toho, je to teď deset jedenáct let. Je bez léků a v pohodě.

Spousta lidí si myslí, že konkrétně ze schizofrenie se dostat nedá.
Ale on se dostal ze schizofrenie, já z mánie, paniky. Jsou lidi, co třeba pět let nevyjdou ven. Až pak…

Myslím si, že to dokáže každý.

Ale není to tak, že se ráno probudíte a stačí vám zázračná pilulka a jste v pohodě. Ne, je to tvrdá práce, slzy, někdy máte pocit, že potíte krev. Musíte udělat radikální změny.
Pokud si přiznáte, že máte problém, tak hledejte cesty, protože to jde. Předávám naději toho, že to jde.
Je třeba vnitřní sílu na to, abychom mohli život obrátit.

S tím, co už dnes víš: udělala bys něco v životě jinak?

Dnes už jsem ve stavu, že nechci ničeho litovat.
Jasně, občas si vzpomenu, co jsem udělala třeba v mládí. Ale jinak ne.
Je to možná překvapivé.
Tam, kde jsem teď, bych se nedostala, kdybych to neprožila. Neměnila bych. Je to zvláštní a možná i nepochopitelné, ale ne.

Kde vidíš sama sebe za pět let?

Jako podnikatelka bych měla plánovat. Ale přijímám to, co přijde.
Přesně nevím. Ale chtěla bych pracovat s lidmi, ale spíše ve spolupráci s ostatními.

 Jaké máš sny a plány v nejbližší době? Co by sis přála?

Aby se moje kolekce triček rozrostla a líbila se lidem.
Aby mé poselství z mé práce lidé cítili.

Chci udělat z e-booku pracovní sešit. Aby se lidi mohli dělat poznámky a získat nadhled. Bude to soubor asi osmadvaceti tipů plus nějaká cvičení, která mi během deseti let pomohla dostat se tam, kde jsem teď.

Nejsem lékař, ale věřím, že mohu lidem předat naději a svou vlastní zkušenost.

Co si přeji?

Věřím tomu, že ve správnou dobu potkám toho pravého muže, zůstanu v remisi a budu plnit své poslání, které jsem našla.

Chci s pokorou a vděkem přijímat, co se kolem mě děje.

 

Verča o svém příběhu napsala knížku, mrknout můžete tady: >>>

Děkuji za rozhovor, Verčo,  a přeji Ti, ať se Ti i nadále daří. :-)

Helena Hrachová
„Jsem Světlem na cestě vědomého uzdravování. Díky svým zkušenostem s těžkou nemocí dnes inspiruji ostatní a pomáhám jim vrátit do jejich životů radost, aby začali znovu Zářit.” Zajímá vás, kdo je Helena?>>
  • Objevte kouzlo rituálů a s nimi vaši moc zamilovat se znovu do života.
  • Získejte konkrétní tipy, jak začít pracovat na sobě a svém zdraví.
Komentáře