Jsme zvyklí bojovat. Bojujeme jeden proti druhému, jednotlivec proti jednotlivci, stát proti státu, jedno náboženství proti jinému. Připadá nám běžné bojovat proti bezpráví, korupci, rakovině. 

Co když se místo boje zkusíme zasadit o mír, poctivost a zdraví? 

Nebo a ještě lépe to vše zkusíme přijmout. Vše přichází v pravý čas a něčemu nás učí. 

Přestaňte bojovat a zamyslete se nad tím, co vám nemoc přišla říct. Co máte udělat, změnit?  

Protože tlak vyvolává protitlak, a když přitvrdíme my, tak nemoc také…

Když bojuju s nemocí, posiluju ji. A bojuju tak jen sám se sebou. 

Víme už, že nemoc přichází, když se odkloníme od svého středu. Podle toho, do jaké míry se odkloníme, podle toho je nemoc závažná. Odkloníme se od potřeb své DUŠE. Ona po nás však chce, abychom žili svůj život, svůj úkol a své poslání.

Žijeme ve světě protikladů. Dobrý a špatný, černý a bílý, chudý a bohatý. Když se dostaneme do svého středu, obě polarity sjednotíme. Dobrého a zlého, zdraví i nemoci. Už nemáme potřebu se ptát, jestli to je dobré, nebo ne. Už to víme. Je to světlo, paprsek slunce, který dopadá na všechny stejně. 

Zdraví je sjednocení protikladů v nás. 

Kdy dosáhneme jednoty sami se sebou, už neposuzujeme. Víme, že vše je dobré právě takové, jaké to je. 

Přijímáte svou současnou situaci? 

Jenom tím, že přijmeme svou nemoc a přiznáme si situaci, ji můžeme změnit.

Je to ale divná otázka! Jak můžete mít rádi něco, co vás obtěžuje, trápí, komplikuje vám život?!

Zkusili jste se někdy podívat na tvář starého člověka? Většině lidí ovlivněné médii, kultem mládí a tím, jak bychom všichni měli vypadat, se zdá na hony vzdálená tomu, co je považováno za krásné. 

Zkuste se na to podívat jinak. Mít rád je součástí přijetí. 

Milovat znamená přijímat. A už samotné přijetí je transformace. Změna, která se začne dít na mnoha úrovních. 

Milovat nemoc znamená poznat, co nám přišla říct. Skrz svou nemoc poznáte rovněž sami sebe. 

A princip, který sjednocuje, se nazývá láska. 

Přivykli jsme si věřit lidem v bílých pláštích. Máme z nich jakýsi podvědomý respekt a pocit, že jsou tady pro to, aby nám pomohli. Hlavně: aby vyřešili problém ZA NÁS. 

Když máme zdravotní problém, jdeme k lékaři a pak obvykle na odborné vyšetření. A je nám sdělena diagnóza. I přesto, že se dnes již ví, že mnohé zobrazovací metody vykazují chyby.

Když mi lékaři v dubnu 2016, půl roku po mé léčbě, řekli, že na PET CT zase něco je, moje úzkost neznala mezí. Nikdy jsem se nedověděla, co to bylo. Neuvěřila jsem tomu. Tehdy jsem se rozhodla pro zdraví. Ale co tomu předcházelo…

Bylo mi řečeno, že to může být cokoli, ale nemohou vyloučit návrat onemocnění. Nevím, jestli CT vykazovalo chybu, nebo ne. Opravdu to mohlo být cokoli. Ale ten pocit…

Lékař nám vsugeruje myšlenky o nemoci. Řekne, co nám je, a my to bereme jako zákon. Přestaneme věřit svým pocitům. 

Existují lidé, kteří mají strach z rakoviny či jiné choroby, byť se u nich dosud žádné příznaky neobjevily. Kancerofobie. Obava z rakoviny. Tito lidé někdy chodí tak dlouho a často na kontroly a preventivní prohlídky, až se jim jejich proroctví vyplní. 

Jste diagnóza, nebo člověk?  

Proč to ví někdo jiný lépe? Kdo žije ve vašem těle? Komu věříte?