Jsem sobec, no a co?!

Po mnoha letech, kdy mi členové mé primární rodiny vyčítali, že jsem sobec, jsem zjistila, že je to báječné. Ba co víc, nezbytné.

Konečně to vím! Ano, jsem sobec. A každý den přináší nové možnosti k tréninku této dovednosti.

Co to ale vlastně znamená? Význam slova sobec běžně vnímáme jako: člověk, který je příliš zaměřený sám na sebe. (Nevím ale, kdo určuje, co je příliš. :-))

Zkusme se na to podívat jinak. Slovo sobec má stejný slovní základ jako slovo osoba. Já jsem tedy ta osoba, od které se vše odvíjí a ke které se vše vrací. Já mám jiné vnímání světa než třeba vy. A máme to tak všichni, protože každý jsme jedinečný.

Když jsem pátrala po významu a původu tohoto slova, narazila jsem na zvláštní větu: Sobectví představuje vystupňovanou sebelásku se všemi důsledky v mezilidských vztazích.

Zajímavé. Vystupňovaná sebeláska, to se mi líbí. Máte rádi sami sebe, pěstujete lásku k sobě, víte, kdo jste, jaký jste člověk a co doopravdy chcete. Víte, po čem toužíte.

Tak nějak si sobectví představuji. Jeho dopad na mezilidské vztahy totiž na sebe nemůže nechat dlouho čekat… A je pozitivní.

Když se ptali velmi starých lidí, jak se jim podařilo dožít se vysokého věku ve výborné kondici, párkrát se jim dostalo odpovědi:

Když mě někdo zahrnoval problémy, poslal/a jsem ho… někam.

Tedy, slušně řečeno.

Umíte říct, NE? Jste si vědomi svých vlastních hranic?

Jestli ano, tak vám gratuluji.

A jestli ne, nikdy není pozdě začít svá přesvědčení o sobě prozkoumávat.

Podívejte se na malé dítě. Chci a chci a chci! Ono to prostě chce! Dupne si nožkou.

Proč si už v dospělosti nedokážeme dupnout nohou či nožkou? Je to tak zásadní.

Postavte se za sebe.
Pojmenujte své potřeby. Sobě i ostatním.
Odmítněte v případě, když cítíte, že to tak máte udělat.

Přitom odmítnutím můžeme také pomoci. Dotyčný člověk třeba časem zjistí, že přehazováním zodpovědnosti na druhé svou situaci nevyřeší…

Často víme lépe, co mají druzí dělat, co mají mít na sobě a jak se mají chovat.

Je sobecké nemít děti? Je sobecké říct: já to teď opravdu nechci dělat?

Když se druzí nevejdou do naší škatulky, hodnotíme je a říkáme: to je sobec. Jestliže nám ale druzí lidé zrcadlí naše vlastní problémy a bolesti, není porucha přijímače třeba na naší straně?

Někdy může být těžké rozlišit, kde je hranice mezi tím, co je sobecké, a co už ne.

Příklad ze života. Přítel po vás chce, abyste s ním jeli na druhý konec republiky pro nové štěně. Vám se to nehodí. Ty dva dny by vám chyběly. Cítíte, že se potřebujete soustředit na věc, která je pro vás momentálně zásadní.

Zkuste si představit obě varianty vašeho rozhodnutí. A zeptejte se sami sebe: jak se cítím, když souhlasím a jedu? A jak se cítím, když řeknu ne? A prozkoumejte odpovědi.

Prospěje to, co uděláte nějak i druhým?

Ano. Když se rozhodnete opravdu podle sebe a příteli situaci vysvětlíte, zjistíte, že ji může řešit i jinak. Požádá někoho jiného. Nebo dokonce najdete společně známého, kteří rád jezdí, má čas, a ke všemu je vynikající společník.

Win – win pro všechny strany.